Úvodem

Mnohokrát jsem slyšel a sám se účastnil hovorů s křesťany o tom, jak si v nebi popovídáme s patriarchy, proroky, a apoštoly, a probereme vše, čemu jsme zde na zemi nerozuměli. Nejednou jsem se setkal s prohlášením tohoto typu:

Pokud nebude v nebi můj tatínek, maminka, a všichni moji blízcí, tak do takového nebe nechci jít.

Několikrát jsem se setkal s vážně míněnými dotazy, zda existuje nebe pro pejsky a jiné domácí miláčky. Takové otázky v podstatě odhalují niternou touhu mít v nebi co nejvíce z toho, co máme rádi zde na zemi! Všichni známe představy specializovaného nebe pro hudebníky, sportovce, herce..., kteří se z toho jejich nebe na nás dívají sem dolů, jak pokračujeme v činnosti, v níž byli oni tak dobří, vážení a slavní.

Kristus nám jasně řekl, že hlavním původcem všech špatností v církvi je Satan, neboť je to právě on, kdo na Božím poli, když lidé spí, rozsévá koukol (Mt 13). To víme všichni, ale nevíme, co je ta dřímota, kterou Satan ke své práci využívá. Abychom byli varováni, je třeba ukazovat z Písma především to, jak se zasévá koukol bludů, falešného učení a scestných výmyslů. Děje se to ponejvíce takto:

1. Především, když lidé zapomínají na Boží Slovo a zvykají si být bez něj. Tak Šalamoun, kvůli přemíře svého společenství s pohany, zapomněl na Boží zákon a dostal se až do slepoty modlářství. Stejně tak Rechabeám se vším lidem opustili zákon a potom ho dokonce kdesi ztratili, takže ho více než tři sta let neměli a nevěděli o něm, až za Jošijáše byl nalezen kdesi mezi různým nepořádkem. Proto se v té době velmi rozmohly pověry a modlářství, takže všichni proroci měli plno práce.

• Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho. (Žalm 10:17)

Čekání na Boha není marné; je to tvoje potěšení, tvoje síla, tvůj život. Kdokoliv může přijít na audienci k Nejvyššímu, je nevýslovně poctěn. I ta nejnižší forma modlitby může být nejopravdovější a nejpřijatelnější, a právě tu nejnižší formu text popisuje - „tužbu pokorných".

Není to modlitba vycházející z Abrahamovy vyrovnané víry, ani zápasení rázného Jákoba, ani přímluva naléhajícího Mojžíše, ani mocný křik Elijáše, který zavíral a otevíral nebe: je to jen tužba - pohnutí srdce směrem k dobrému - a přesto ji Pán slyší.

Ústava zajišťuje svobodu vyznání a také další zákony přispívají k obecně svobodnému praktikování náboženství.

Oddíl I. Demografie náboženství
 

Země má 10,2 milionů obyvatel. Populace je z větší části homogenní, s převažující křesťanskou tradicí. Nicméně (částečně v důsledku 40 let komunismu v období 1948-1989) se velká většina občanů nehlásí k žádnému z organizovaných náboženství. V průzkumu veřejného mínění, který v roce 2007 financovalo Středisko empirických výzkumů (STEM), prohlásilo 28 procent dotázaných, že věří v Boha, zatímco 48 procent se označilo za ateisty. Jen 18 procent respondentů mladších 29 let vyznávalo víru v Boha. Anketa Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z května 2007 ukázala, že 55 procent občanů církvím nedůvěřuje a jen 28 procent jim naopak důvěřuje. Po sametové revoluci z roku 1989 došlo k oživení zájmu o náboženství, ale od té doby počet těch, kteří vyznávají nějaké náboženství či se účastní organizovaných náboženství, klesá, a to ve všech částech země.

Placená reklama na dopravních prostředcích oznamuje: „Bůh pravděpodobně neexistuje, přestaňte se strachovat a užívejte si života.

Objednavatelem kampaně byla Britská humanistická asociace, která dostala štědrou podporu evolučního biologa Richarda Dawkinse. Zájem o tuto kampaň byl obrovský. Celkové náklady přesáhly 135 000 liber. Příspěvek na kampaň zaslala i jedna křesťanská organizace s tím, že nápisy „povzbudí lidi k tomu, aby se zamysleli nad nejdůležitější otázkou, jakou si mohou v životě položit“. Vzhledem k tomu, že se lidé Bohem převážně nezabývají, provokuje kampaň k zamyšlení v moři lhostejnosti – čímž nám ateisté udělali lepší službu (Jiří Unger)

Žijeme ve svobodné společnosti, takže i ateisté mají právo rozšiřovat své humanistické evangelium. V tomto duchu máme i my svobodu reagovat na jejich angažovanost.

Úvod

Nepochybně každý upřímně věřící křesťan by byl rád, kdyby jeho služba byla požehnaná a přinášela bohatou úrodu v různých oblastech života víry. Ovšem být věrný Bohu často znamená jít po cestě, která není jednoduchá, rychlá a úspěšná, a to zvláště tehdy, pokud tato kritéria budeme hodnotit očima lidí ze světa. Zde je možné očekávat spíše odmítnutí, nepochopení i výsměch. Když však jako křesťané nežijeme podle tohoto světa, potom by pro nás neměl být pohled lidí ze světa směrodatný, ale spíš naopak. V každé chvíli a v každé situaci je třeba být věrný Bohu a vytrvat na této cestě i přes ponižování a urážky.

U úvodním článku Evangelického kalendáře na letošní rok (2006 – pozn. red.) jsme si mohli přečíst úvahy biskupa V. Volného o současném směřování SCEAV. Není mým záměrem diskutovat o tomto článku jako o celku, to je jistě úkol pro jiné osoby a jiná grémia. Chtěl bych však reagovat na charakteristiku současného pietisticko-evangelikálního hnutí v naší církvi, jak je to v Evangelickém kalendáři prezentováno.

Především je zde konstatování, že v našem hnutí převládají důrazy evangelikální na úkor luterské teologie. Chybí však jakákoliv přesnější formulace problému a také nejsou dány žádné důkazy pro takové tvrzení. Hned nato je pak tento evangelikalizmus v naší církvi označen jako „staršího zrna, uzavřenější, který se drží dva, tři kroky zpátky za evangelikální teologií prezentovanou např. Evangelikálním teologickým seminářem nebo církvemi, které se u nás k evangelikální teologii hlásí.“