• Výborné jméno je nad hojné bohatství, lepší než stříbro a zlato je přízeň. (Př 22,1)

Vybudovat si dobré jméno není věc nijak jednoduchá, není to otázka týdnů ani měsíců – většinou to trvá mnoho let. Zápas o duši letos vstupuje do dvacátého druhého roku své existence. Za ta dlouhá léta si mezi mnoha čtenáři rozhodně dobré jméno vybudoval.

Bylo to především usilovnou prací Kláry a Pavla Steigerových, kteří ještě jako emigranti během svého civilního zaměstnání v Jakartě zatoužili po povzbuzení bratří a sester za „železnou oponou“ Československé socialistické republiky.

Před více než rokem jsem ve křtu veřejně vyznal Ježíše Krista jakožto svrchovaného Pána nad svým životem. Tím se dovršila osmiletá práce Božího Ducha, který měnil mé srdce a otevíral jej pro našeho Pána. Byť proces proměny nebyl krátký ani jednoduchý, jsem Kristu vděčný za celý průběh. Zpětně si vybavuji mnohé klíčové momenty utvářející můj vztah k Bohu, mou víru a především prohlédnutí a uvědomění si vlastní hříšnosti. V následujících řádcích bych rád vylíčil hlavní momenty mé cesty ke Kristu. Cesty k jedinému Spasiteli, jež nebyla mým dílem takže si ani nemohu přisvojovat žádné zásluhy.

Pojďme se dnes podívat na portréty tří služebníků, o kterých mluví Bible v listu Filipským. Podíváme se do druhé poloviny druhé kapitoly tohoto listu, kde najdeme hned tři skvělé služebníky – Pavla, Timotea a poněkud méně známého Epafrodita. Text listu Filipským nám poskytuje dostatek materiálu, abychom na tyto vynikající služebníky dobře viděli. Kromě toho se podíváme na další místa v Písmu, která nám o těch bratřích prozradí mnoho dalších věcí. Na příkladu těchto služebníků můžeme nahlédnout do srdce i mysli Pána Ježíše Krista a připomenout si, jaké služebníky touží mít také z nás.

• Žeň je mnohá, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. (Mt 9,37–38)

Anglie, Londýn – Vše začalo před několika lety v jednom kostele v jižním Londýně. Nedělní bohoslužba se chýlila ke konci, když se jeden muž přihlásil a požádal pastora, zda by mohl říct krátké svědectví. Začal vyprávět: „Žiji v Anglii, ale původně pocházím ze Sydney v Austrálii. Před několika měsíci jsem tam byl navštívit své příbuzné. Když jsem v Sydney procházel ulicí George Street, která vede z obchodní třídy do osadnické oblasti, přistoupil ke mně podivný malý muž s bílými vlasy, podal mi letáček a řekl: „Promiňte, pane, jste spasený? Jestliže dnes v noci zemřete, půjdete do nebe?“

Na první pohled se může zdát, že jde o triviální otázku, ale uvidíte, že výklad podobenství není tak snadný. Pokud nejsme opatrní, můžeme sice vytvořit dlouhý seznam inspirativních myšlenek, které jsme z textu vydedukovali, ale autor je nikdy neměl na mysli. Snadno se může stát, že do podobenství vložíme něco, co v podobenství chceme najít, abychom podpořili to, o čem jsme sami přesvědčeni. Takový výklad spadá do kategorie dobrých úmyslů prostřednictvím vyhledávání podpůrných textů. Oba postupy nás pak mohou odvést od pravdivého významu podobenství a nepřesná interpretace může zamořit výklad nepravdivými závěry.

Tato synonyma v podstatě znamenají, s mírnými odchylkami, jedno a totéž – jsou totiž souznačná. Proto je budeme v následující úvaze zaměňovat. Kdo je vězněm, ten patří vězniteli. Kdo je otrokem, ten patří majiteli (otrokáři). Kdo je nevolníkem a vazalem, ten patří svému pánovi.

V podtextu dneška si obyčejně mylně představujeme, že každý otrok je svým pánem bičován a týrán. Otrok je součástí majetku pána, kterému patří, vazal je tělesně vázán, tedy zase patří nějakému pánovi. Otrok může vykonávat i důležité a velmi vážené práce a plnit odpovědné úkoly. Ve starém Římě byli někteří otroci učiteli, vychovateli, učenci, rádci atd. V USA bývali nejen otroci, kteří pracovali na poli, ale také řemeslníci, a ti, kteří zajišťovali chod domácnosti svých pánů. Černé otrokyně byly kojnými dětí svých pánů. Byl veliký rozdíl mezi „house negro“ a pouhým „negro“.

Služba bližnímu v nouzi je jednou z charakteristik autentického křesťanství. Patří k poslání křesťanů. Dokonce i Pán Ježíš Kristus nazval samého sebe služebníkem – diakonem. Od samého počátku křesťanství byla služba vdovám a chudým součástí života křesťanské církve. Tato služba bližním měla v dějinách křesťanství různé formy. V našich poměrech došlo v době reálného socialismu k velké mezeře: církev nemohla vykonávat žádnou veřejnou sociálně diakonickou práci.

Drahý bratře v Kristu, Pavle!

Od roku 1990 jste se stal neodmyslitelnou součástí mého duchovního života, aniž to víte. Vaše kniha Zápas o duši byla ve své době nejpřesvědčivějším evangeliem a mě přivedla skrze Vaši službu k Pánu. Byl jsem jí tak uchvácen, že od té doby se pro mě stala bláznovská zvěst smyslem života. Bible se stala mým duchovním pokrmem, začal jsem odebírat časopisy Zápas o duši, začal jsem to, co jste mi poskytovali jako hutný pokrm, dávat dál hladovějícím i nasyceným. Změnilo to celý můj život, protože má budoucnost najednou dostala skutečné obrysy, nesmazatelné nikým a ničím.