• Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8,36)

Je-li v nás stále ještě třeba jen špetka vlastního sebeuspokojení, stále se ozývá: „Nemohu se podrobit“ nebo „Nemohu být svobodný“. Duchovní část naší bytosti ale nikdy neříká: „Nemohu“; jednoduše vstřebává všechno kolem. Náš duch touží mít stále víc a víc. Tak jsme byli stvořeni – je v nás obrovský prostor, který může naplnit jen Bůh, avšak hřích, naše individualita a nesprávné myšlení nám brání se k Němu dostat.

• Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. (2 Tim 2,3 B21)

Tak psal apoštol Pavel svému milému příteli, Timoteovi, a tak k nám mluví slovo Boží dnes.

Následující ukázka je třetí kapitolou z knihy Marnotratný Bůh, kterou vydalo nakladatelství Triton (www.tridistri.cz) – jedná se o velice svěží výklad známého podobenství „O marnotratném synovi“ od newyorského kazatele Tima Kellera.

Dvě cesty, jak nalézt štěstí

Ježíš využívá podobenství o mladším a starším bratrovi k ilustraci dvou základních cest, po nichž se lidé pokoušejí jít za štěstím a naplněním: cesty mravního konformismu a cesty sebeobjevování.

Jak je to s jistotou spasení? Je to skutečně biblické učení nebo jen výmysl některých křesťanů, kteří tím chtějí ospravedlnit svou touhu po hříchu?

Jednou z věcí, která mocně rozděluje křesťanské tábory, je nauka o ztrátě věčného života po obrácení v případech odpadnutí či zapření Ježíše Krista, nebo i odklon od zdravého učení jak je psáno v 2 Pt 2,1-4. Tam je jasně psáno o lživých učitelích, kteří zavedou zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil! Obrácení křesťané jsou přeci vykoupeni, tedy zachráněni, pokud ale vytrvají a nezradí!!! Jak je o tom 7x psáno ve Zjevení! Myslím, že všechna zaslíbení jsou spojena s podmínkou! Proto by mne zajímalo, co je pravda? Je to smutné, že tyto dva názory, či teologické spory jsou příčinou rozporů a nejednoty mezi obrácenými křesťany! ...

Tolik z dopisu čtenáře Milana E.

• Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)

Když jsem byl ještě malý kluk, měl jsem na kluka jeden poměrně neobvyklý koníček: rád jsem pekl buchty. Bavilo mne to, a tak jsem se občas v sobotu sebral, vzal jsem kuchařku, našel jsem si co nejexotičtější recept a snažil jsem se něco ukuchtit. Docela mi to šlo a maminka byla spokojená, že nemusí na neděli péct sama.

Jenže po čase se v hlavě rodičů vylíhl jeden takový celkem logický nápad: že když už teda peču, tak co takhle dát mi to jako povinnost, abych to za maminku vzal tak nějak napořád, ne jen když se mi bude zrovna chtít.

Ve 2. Janově listu, 10. verši, je uvedeno: „Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho.“

Někteří křesťané s pomocí tohoto verše prosazují názor, že by křesťan neměl se svědky Jehovovými hovořit, ani je zvát do svých domovů, aby jim svědčil. Avšak toto tvrzení nedbá na kontext tohoto verše, který byl určen „vyvolené paní a jejím dětem“ (2 J 1).

Nemohu říci, že bych měl mnoho duchovních zážitků. Pokud kdy ke mně Bůh mluvil a já jsem si mohl být jistý, že je to on, v drtivé většině případů to bylo nad Písmem a někdy i tak silně, že to nešlo ignorovat.

Čas od času jsem, zvláště v životně tíživých situacích, toužil, aby Bůh mluvil přímo.