„Začínám víc a víc pociťovat, že je chyba oddělovat děti od shromáždění. Věřím ve zvláštní bohoslužby pro děti, ale taky by měly uctívat s námi. Pokud naše kázání děti neučí, chybí v něm nějaký prvek, který by mělo mít. Rád vidím shromáždění, kde nejsou jenom mladí nebo jenom staří, ale kde se sejdou lidé ze všech možných věkových skupin."1
Věřím, že Spurgeon měl dobrý důvod k tomuto varování z roku 1873, a že otázku, „Kolik církve ztratily tím, že v mnoha případech přijaly neúčast dětí při kázání Božího Slova?", jsme si měli položit už dřív. Je třeba si od začátku ujasnit, čím se zabývat nebudeme. Otázka nezní, „Jak se máme dostat k dětem, které nejsou ve styku s církví?", ani, „Jak nejlépe bychom jim měli přinést evangelium?", i když jsou tyto věci důležité. Jednoduše se ptáme, „Je správné, aby církev ustanovila pro děti nějaké jiné vyučování v době, kdy dospělí poslouchají kázání?"