• Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázaní spasiti věřící, poněvadž i Židé zázraků žádají, i Řekové hledají moudrosti. Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, Ale povolaným, i Židům i Řekům, Krista, Boží moc a Boží moudrost. Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé a mdloba Boží jest silnější než lidé. (1 Korintským 1:21-25)

Než se budeme zabývat přímo Pavlovým textem, naskicujme si nejdřív, pokud jde o situaci náboženskou, co hýbe naší současností. Šlágrem doby se stává setkávání světových náboženství, tedy především křesťanství, židovství, islámu a buddhismu.

Chaos je nerespektování pravidel. Nebo jinak, kde se dodržuje řád, nemůže být chaos. Platí to i pro církev? Má církev přesně stanovený řád? Jsou novozákonní principy církve tak jednoznačné, že se jejich dodržováním eliminuje každý chaos? Myslím si, že je to složitější, neboť pouhé zachovávání pravidel ještě nemusí znamenat pokoj a pořádek. I chaos může mít pozitiva, naproti tomu vnější pořádek nemusí být zárukou Božího pokoje. Zažil jsem totiž jak požehnaný sborový chaos, tak mrtvolnou sborovou pohodu. Pokud mám komentovat chaos v církvi, pomohu si tím, že jej rozdělím do tří oblastí - organizační, věroučný a duchovní.

K napsání této úvahy mě nedávno inspirovala námitka proti učení o omezeném smíření. Ke zpochybnění tohoto učení byl citován následující biblický verš:

Ukamenovali Štěpána. Dvakrát se pokusili ukamenovat i Ježíše.

Opakovaně jej obviňovali z rouhání.

Ukamenování byl Zákonem předepsaný trest. Příležitost k tomu byla. Proč tedy nepřátelé Ježíše usilovali právě o ukřižování?

Snaha někoho ukamenovat nebyla obyčejně předem promyšlený nebo úkladný čin. Požadavek ukřižovat Ježíše Krista vyžadoval pečlivé plánování a promyšlené rozhodnutí velekněží a všech zúčastněných:

Abychom pochopili celou problematiku Melchisedecha, musíme nejprve pochopit širší souvislosti, především vztah a rozdíl mezi starou, mojžíšovskou, tj. „sínajsko-hagarovskou" smlouvou a novou, Kristovou, tj. „sijónsko-sárovskou" smlouvou; rozdíl mezi Sínají a Sijónem, Hagar a Sárou; rozdíl mezi starým Božím lidem, tj. etnickým Izraelem a novým Božím lidem, tj. církví, v níž etnický původ již nerozhoduje. Z těchto a dalších paralel (souběžností) nám vyplyne i rozdíl mezi Abrahamem, totiž áronovským kněžstvím, a kněžstvím Kristovým - podle řádu Melchisedechova. Tak tedy:

A. Naplnění slibů

Na Starý zákon můžeme pohlížet jako na slib a na Nový zákon jako na naplnění tohoto starozákonního slibu. Starý zákon jsou obrazy a portréty Krista, Nový zákon je Kristus sám!

• Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako jsme jedno my. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. (Jan 17:20-23)

K zamyšlení nad tímto textem mne přivedly dva nedávno vydané dokumenty římskokatolické církve. Prvním je dokument kongregace pro nauku víry nazvaný „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi", vydaný 29. června 2007, druhým pak apoštolský list papeže Benedikta XVI. nazvaný „Motu proprio", vydaný 7. července 2007. Dokument Odpovědi na otázky zjednodušeně řečeno zdůrazňuje, že jen římskokatolická církev (a spolu s ní i řeckokatolická) je ta jediná pravá církev Kristova. O protestantských církvích, které nazývá nikoli církvemi, nýbrž církevními společnostmi, pak píše:

Římský katolicismus se zrodil počátkem čtvrtého století, když císař Konstantin zasnoubil křesťanství s pohanstvím. Tak se otevřela široká cesta pro invazi pohanských praktik a pověr. Abychom však byli fér, musíme přiznat, že k fatálnímu zpohanštění učení římskokatolické církve nedošlo najednou, ale šlo spíše o postupný proces hromadění neomylných nauk. Zajímavou vlastností římského katolicismu je totiž princip jejich kumulace v čase. Tento princip spočívá ve skutečnosti, že římskokatolická církev nikdy neruší kánony, které se již jednou staly součástí jejího oficiálního učení, ale naopak další kánony přijímá. Z tohoto principu kumulace vyplývá, že stav učení dnešní římskokatolické církve je mnohem horší, než jaký byl například v době Karla IV. Otázkou ovšem je, kdy se vlastně učení římskokatolické církve dostalo do zásadního konfliktu s pravdou Božího Slova - Bible. Věřím, že milníkem od kterého není možné považovat oficiální učení římskokatolické církve za křesťanské se stal Tridentský koncil, který se konal v letech 1545-1563.

Sedm autorů - lékaři, farář a rehabilitační pracovnice - z pěti evangelikálních církví pojednává o aktuálních tématech, jako:

J:5,24-29; J:11,25

Lidský život, ať je jakkoliv slavný a krásný, nese v sobě zákon zániku a osten smrti. Každý z nás víme, že jednou budeme umírat. Smrt je veliký majestát, před nímž se staví do pozoru všechno, co je živé. Umírají stejně květiny, jako zvířata a lidé. Není snad jediného člověka, který by během svého života nepřemýšlel o tom, co bude po smrti. Odpovědi na tuto otázku, jak k nim různí lidé docházeli a docházejí, nejsou stejné. A kromě toho, víme jako křesťané, že na tuto otázku odpovídá i Pán Bůh skrze slova Písma svatého.