Před časem jsem dostal dopis, v němž mi pisatel vytýká několik doktrín, týkající se problému "dědičného hříchu" a hříšné podstaty člověka. Cituji: 

Termín "hříšná podstata" se objevuje už v názvu článku, a je značně oblíbený u luteránů, zatímco odborníky na dědičný hřích jsou, pokud vím, katolíci. Autorovi článku jsou tyto termíny východiskem. Kromě "hříšné podstaty" a z ní vyplývajícího "dědičného hříchu" tak "obohatili" svět např. o pojem "transsubstanciace". S Biblí tyto myšlenkové konstrukce mají společné téma, nikoliv však ducha." 

V dopise se dále píše, že křesťané převzali "podstatu" a "nahodilost (případek)" téže věci od Aristotela.

Jak jsem pochopil, snad se nemýlím, pisatel dopisu popírá, že by hříšná "podstata" - neodolatelné sklony hřešit, přecházela dědičně z rodičů na děti. Jestliže má pisatel pravdu, potom se člověk rodí mravně neutrální, a teprve život a prostředí v němž uplatňuje svoji vůli a volbou dobra nebo zla z něj vytváří člověka dobrého nebo zlého.

Výše uvedené ukázky výzev a prohlášení různých církví nám mohou dobře posloužit jako ilustrace různorodých problémů, které sužují téměř každé církevní společenství. Mnozí věřící nechtějí vybočovat z řady, studovat a přemýšlet. Je to příliš namáhavé.

V 60. čísle ZODu jsme podrobně probrali 1. bod teologického pohledu, který dnes známe pod pojmem kalvinismus, ačkoliv nejde o nic jiného než o evangelium - jak napsal Charles Spurgeon před více než sto lety.

Tato první část měla název "O zkaženosti člověka". Mohli bychom ji také pojmenovat "Naprostá duchovní neschopnost a úplná mravní zkaženost člověka".

Doktrína o neodolatelné milosti neznamená, že žádnému vlivu Ducha svatého není možno odolat. Znamená, že Duch svatý může překonat každý odpor a učinit své působení neodolatelným. Ve Skutcích 7, 51 říká Štěpán židovským vůdcům:

Skutečný problém s Boží svrchovaností z lidského hlediska není ten, že se toto učení jeví nesprávným, i když tu jsou problémy, jak se s ním intelektuálně vypořádat, ale spíš to, že se lidem tato zneklidňující a pokořující stránka Božího charakteru v zásadě nelíbí. Při povrchním pohledu bychom si mohli myslet, že lidé žijící uprostřed chaotické kultury svrchovanost uvítají.

V. bod

Křesťané jsou znepokojeni stavem společnosti - a po právu, protože žijeme v úpadkové kultuře a chceme vidět, že Pánovství Pána Ježíše je uznáváno tak, že opravdová spravedlnost a právo vítězí. Chceme odstranit chudobu, osvobodit trpící z nedostatku základních životních potřeb, z údělu hořké nouze a utrpení. Jak máme tuto situaci řešit? Odpověď zcela jistě nenajdeme v zavádění nových státních nebo vládních programů nebo ve větším důrazu na sociální dávky. To, co je především potřeba, je znalost, vyučování a praktikování Božího slova.

* Ahoj Pavle,

dnes jsem se opět díval na internetovské stránky HCJB. Nezbývá mi nic jiného, něž vyjádřit poděkování a uznání z dobrého čtení. WWW stránky jsou dobré, aktuální a je tam od všeho něco. Jenom je škoda, že se o to mohu podělit jen s manželkou a několika nejbližšími známými. Jsem rád, že Tě Bůh takto používá a internet může sloužit evangeliu.

* Narodil jsem se v reformované rodině, která - až na babičku - byla formálně křesťanská. Jak je v reformované církvi na Slovensku zvykem, byl jsem ve 13 letech konfirmován, ale ve skutečnosti jsem Krista nepoznal a vyznal jsem jen své vědomosti. Nebyl jsem sice ateista, ale o Boha jsem se vůbec nezajímal. Tak to pokračovalo až do mých 18 let. Tehdy uvěřila moje sestra. Svědčila mi, a já jsem byl poprvé v životě vyzván, abych zaujal postoj vůči Bohu. Přemýšlel jsem o tom a nakonec jsem se prohlásil za ateistu.

- svobodná a přesto spoutaná -

Dříve, než může být člověk spasen, musí Bůh i člověk něco změnit. Ve své zjednodušené podstatě teologie hyperkalvinistů popírá nutnost lidského jednání a arminianismus popírá skutečnost Božího působení.

Bible jasně ukazuje jak na Boží, tak i na lidskou účast na Božím plánu spasení. Ale ne tak, jak učí arminianismus, že „Boží účastí na spasení je poskytnout záchranu každému člověku a na člověku je, aby se stal ochotným toto spasení přijmout."

Již delší dobu dostáváme dopisy od bratrů dispenzacionalistů, kteří jsou znepokojeni tím, že jsem prý opustil izraelský národ… a občas se leccos donese i k mým uším. Připomeňme si výstražnou reakci čtenáře na článek „Vzkříšení" ZOD 68, str. 9:

* Z toho, co jste napsal, že nynější Izrael už nemá žádné (duchovní) vyhlídky do budoucna, že pozbyl své vyvolení, byste měl činit pokání. Izrael je stále vyvoleným národem, nikdy o své vyvolení nepřišel.

V úvodu tedy chci zdůraznit, že jsem národ izraelský neopustil!

* Milý bratře Pavle,

srdečně Vás zdravím z Českého Těšína a rád vzpomínám na Vaši návštěvu u nás i poslední setkání na velikonoční konferenci v Ostravě. Beru Vás jako přítele a spoluslužebníka na Božím díle a tak si dovolím napsat pár připomínek, kterými bych se snad ani nezdržoval, kdyby mi na Vás a na Kláře nezáleželo. S obavami sleduji Váš duchovní „růst" spojený se snahou „soucitně pomáhat těm, kteří kolísají ve víře". Odhlédnu-li od Vámi veřejně proklamované a nijak nezastírané povýšenosti, nemohu pominout militantní postoj, se kterým vkládáte mezi řádky článků, zveřejněných v ŽS, výroky, které by tam čtenář i sám autor jen těžko hledal. Tyto Vámi implantované vložky pak hodnotíte očima člověka přesvědčeného o spásném vlivu svého teologického směřování a naopak o zhoubnosti učení těch, kteří Vaše teologické přesvědčení nesdílejí. Včítáním výroků do textu, které v něm nejsou obsaženy, jednáte proti duchu hesla: „Logika je dobrý sluha, ale špatný pán", který je umístěn dokonce na obálce ZODu.