Dejme tomu, že by mi někdo nabídl tisíc dolarů za každou duši, kterou bych přivedl ke Kristu. Snažil bych se kněmu přivést více duší, než se snažím nyní? Je možné, že bych pro peníze, i za tu cenu, že budu riskovat trapasy nebo výsměch, zkoušel dělat to, nad čím váhám, nebo čemu se vyhýbám, mám-li plnit Boží příkaz? Proč má láska k Bohu a bližním pokulhává? Je má láska k penězům silnější než láska k Bohu nebo láska k duším? Možná právě to vysvětluje, proč nezískávám duše.

Starosti, úzkosti, znepokojení, to jsou všechno břemena, která věřící člověk nemusí vláčet s sebou. Pán Ježíš na Sebe vzal náš hřích, naše viny, ale zároveň je ochoten vzít na sebe i naše každodenní těžkosti, problémy, utrpení, starosti a nesnáze. Prý se kdysi udála tato úsměvná příhoda. Sedlák zastavil pocestnému, který nesl na zádech těžký batoh. Pocestný této lákavé nabídky rád využil, vylezl na žebřiňák, ale batoh si nesundal.

Úspěšnost křesťanů coby podnikatelů se zdá být v České republice překvapivě nízká. O to výrazněji vynikne rozdíl při srovnání se strukturou podnikatelů z USA a Západní Evropy. Toto zjištění se opírá například o zkušenosti Václava Lamra při několikaletém organizování činnosti FGBMFI (Mezinárodní sdružení podnikatelů zvěstujících plné evangelium) a do značné míry ho mohu podepřít i vlastními poznatky.

Když před více než 100 lety varoval Charles Spurgeon před těmi, kdo chtějí "sloučit kostel a divadlo, karty a modlitby, tanec a svátosti", vysmívali se mu, že vidí všechno příliš černě. Jenomže lidé jako byl Spurgeon vidí dopředu, a již dávno se začalo naplňovat to, co Spurgeon předpovídal.

V roce 1955 napsal známý křesťanský pracovník a autor celé řady publikací, A.W. Tozer, toto:

Stalo se to na jednom večírku. Slavnostní uvítání, přípitek a potom se rozproudila zábava. Probírala se běžná konverzační témata, padly i různé duchaplné poznámky a uprostřed nevázané zábavy hostitel vstal a poprosil přítomné o chvíli pozornosti. Všichni se k němu otočili a čekali co bude dál. Do ticha, které nastalo, zazněla nahrávka nejzajímavější části večera.

S dělením na optimisty a pesimisty jsem se setkal poprvé ve škole normalizační éry. Optimisté byli žádoucí, protože souhlasili s režimem, zatímco pesimisté byli osoby minimálně podezřelé, neboť úspěchy socializmu v nich nevyvolávaly žádné nadšení. Mnoho pesimistů bylo mezi umělci, filozofy a dalšími zajímavými lidmi, kterým osudy socializmu neležely příliš na srdci. Nás typy škarohlídů, skeptiků a melancholiků neodolatelně přitahovaly. Domnívali jsme se, že pouze pesimisté zápasí s pravdou, zatímco optimisty jsme podezřívali, že jsou hloupí a povrchní.

Úpadek sebekontroly ve společnosti

Člověk se může přiznat k lehkomyslnosti, neukázněnosti nebo povrchnosti, může se dokonce chlubit svou nestoudností, ale nesmí připustit zbabělost či nepoctivost, neboť je-li při takovém jednání přistižen, vynese mu to přinejmenším ostudu. Jeho hanba se zmírní pouze tehdy, chová-li se nadále dostatečně poctivě a zjevně se poctivým jedincem i cítí. V zásadě můžeme poctivost rozdělit na tři způsoby poctivosti:

"Mám pocit, že sbor je v krizi," řekla mi sestra X.

"A z čeho usuzuješ, že je to špatné?" zeptal jsem se.

"Mám pocit, že pro lidi je chození do sboru jen jakousi rutinou. Nikdo se nechce modlit a na biblické hodiny chodí stále méně lidí. Nikdo se o nikoho nezajímá. Nikdo nikomu neříká svědectví - taky už dlouho nepřišel žádný nový člověk ze světa a neobrátil se."

Před několika lety jsem se zúčastnil zajímavé přednášky o starozákonních Žalmech. Přednášející bratr byl starší, prošedivělý pán a vyhlížel skromně až nejistě. Viděl před sebou převážně mladé publikum a jeho neklid jako by tím ještě vzrostl. Začal tím, že by nejprve vůbec nechtěl mluvit o Žalmech. A pak velmi nesměle, téměř šeptem pronesl následující větu: "Kdykoli v našem městě přejdu ulici, děkuji Bohu, že se mi nic nestalo." Mladí lidé s poznámkovými bloky a tužkami v ruce zrozpačitěli. O čem to mluví?

Současná křesťanská atmosféra je poznamenaná trendem zjednodušování víry. Někdy ji nazýváme lacinou milostí. Stačí prožít chvíle zjitřených citů, intelektuálního rozjímání, uposlechnout výzvy stát se Božím dítětem, a od té chvíle prý máme s Pánem Bohem vše v pořádku... Taková víra ve víru lidem sice dovolí, aby prožili počáteční nadšení prvotního setkání s evangeliem; co jim však úplně chybí, je dlouhodobý a hluboký osobní vztah, který je podmíněn a odvozen z podřízenosti požadavkům Krista.

How do you do? - bývala společenská fráze, kterou používali lidé v anglicky hovořícím světě. Pozdravili se navzájem slovy: "Co děláte?" Dnes se vítají slovy - How are you?, tedy "Jak se máte?". Většina z nás se skutečně více zajímá o to jak se máme, případně jak se cítíme, než co děláme. Tento posuv se stal počátkem změn hodnot a celkového pohledu na smysl a kvalitu života.

Pavel v 1. Korintským 15:3 píše, že předal "především" to, že "Kristus zemřel za naše hříchy, byl pohřben atřetího dne byl vzkříšen podle Písem".

Vzkříšení má zásadní význam

V kontextu následujícího pojednání o smyslu Církve jako Kristova těla, o darech proroctví, jazyků a o řádu společných bohoslužeb je bezpodmínečně nutné mít na paměti, že některé věci mají zásadní, primární význam, zatímco jiné pouze sekundární. Prospělo by nám, kdybychom na věci sekundárního významu nahlíželi správným způsobem a nepodléhali převládající tendenci klást je na důležitější místo, než jim náleží. "Odlišnosti" nebo různé priority by neměly tělo Kristovo rozdělovat ani být důvodem našeho vzájemného pohoršení (Římanům 14:1-13).

Název této série snad ani nemusím obhajovat. Všichni to víme. Mezilidské vztahy jsou tím nejbolestnějším místem v naší společnosti. Problémy jsou na všech úrovních. V manželství, v rodině, na pracovišti, ve vládě, v církvi a hlavně ve vztahu k Bohu. Proto v několika pokračováních probereme nejdůležitější podmínky vztahů a důvody selhávání. Odpovědi budeme hledat opět jen v Božím slově. Věřím, že skrze své slovo s námi bude Pán Ježíš jednat.