Co je manipulace?

  • Všechno zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. (1 Tesalonickým 5:21-22)

Ačkoliv je pojem „manipulace" v církevních kruzích často skloňován, někteří jeho existenci nepřipouštějí. Setkáváme se tedy s manipulací v Písmu nebo jde o pojem, který si vytvořili současní křesťané k tomu, aby se nemuseli podrobovat kázni ve svých společenstvích?

Podstata manipulace

Jsem přesvědčen, že s manipulací se setkáme jak v Písmu, tak v historii či současnosti církve. Nabízím proto svoji definici manipulace, která nemusí zcela pokrývat celý obsah tohoto pojmu, ale která - snad - postihne alespoň jeho podstatnou část. Manipulace se dopouští podle mne ten, kdo se snaží docílit jednání druhého člověka ve věci, která nepřísluší do jeho kompetence. Manipulace z tohoto úhlu pohledu tedy předpokládá ono vymezení kompetence, včetně její nepřekročitelné hranice. K překročení oné hranice pak manipulace používá neetických prostředků.

S manipulací se proto setkáme nejčastěji tam, kde si lidé nárokují vládu nad celou oblastí lidského života jiného člověka, včetně jeho soukromí, přičemž si uvědomují, že nemají žádné zákonné prostředky, aby toho mohli docílit. Dalo by se ve zkratce říci, že princip manipulace odráží okřídlené světské přísloví, že „účel světí prostředky." Pokud má tedy křesťan nějaký bohulibý cíl, může k jeho dosažení používat i nečestných prostředků jako je lež, nátlak, vyvolávání pocitu viny, vydírání nebo zastrašování, případně zdeformovaných výkladů Písma.

Nikdy se ovšem nejedná o „lež" nebo „nečestné jednání", protože je to posvěceno „správným" cílem. Je ovšem nasnadě, že účel prostředky nesvětí, naopak, jak uvedl jeden známý publicista, prostředky samotné vypovídají o daném cíli. Jinými slovy manipulace se zpravidla používá k dosažení morálně pochybných cílů a je opakem chození ve světle. Manipulace vůči člověku je v podstatě obdobným principem jako magie vůči Bohu a svědčí o nezkrotné touze lidského ega vládnout i ve věcech, které nepatří do jeho kompetence.

Techniky manipulace

Ten, kdo manipuluje, používá řadu technik, ve kterých se své praktiky snaží často schovat za jednání Boha. Církevní vedoucí používající k dosažení svých cílů manipulace se proto obvykle v lidech, se kterými manipulují, snaží vzbudit pocit viny před Bohem například připomínáním slabostí, citovým vydíráním, ztrápeným výrazem v obličeji a vzbuzováním pocitu velké zodpovědnosti za jednání dotyčného. Často je přitom třeba odvést pozornost od podstaty tématu.

Verbální rovina

Od tématu je možné odvést pozornost například slovy: „ztrácím s Tebou čas, zatímco kolem hynou lidé" event. „již si to nepamatuji", „máš na to svědka?", případně vzbuzovat dojem, že odlišný názor způsobuje nejednotu, pro kterou Pán nemůže požehnat apod.

Ten, kdo manipuluje, se většinou snaží mluvit tak, aby jeho slova bylo možné zpětně interpretovat podle situace. Jeho řeč není biblicky jednoznačná ve smyslu „ano - ne", ale vždy je možné ji vyložit „ano i ne". Často se mluví v nesnadno zapamatovatelných formulacích, náznacích nebo dlouhou a monotónní řečí, do které není možné vstoupit. Velmi účelné je neklesnout po větě hlasem, aby oponent, kdykoliv se snaží promluvit, cítil pocit viny, že skáče do řeči. V takovém případě je pak možné říci „ještě jsem nedomluvil", případně laskavě a s obviňujícím hlasem odvětit: „jak je možné s tebou mluvit, když mne ani nenecháš domluvit..." Podstatné je však nikdy nepřipustit řeč o jádru věci a téma odvést do oblasti, která je pro oponenty slabinou.

K manipulaci se používá i jiných ustálených obratů jako: „mne povolal Bůh a jestli neposlechneš mne, pak neposloucháš Boha" nebo „pokud mi nedůvěřuješ, pak nedůvěřuješ Bohu, že mne správně vede apod." Pochybnost, zda se ale dotyčný nechá sám Bohem správně vést a zda sám Boha správně poslouchá, se jednoduše nepřipouští. V podstatě jde o to, aby ten, kdo odmítá poslušnost člověku, měl vždy pocit viny, že se protiví samotnému Bohu a ne člověku, který zde evidentně bere Boží jméno nadarmo.

Pro manipulaci je rovněž příznačné, že se při ní nikdy nemluví ve slovních spojeních „musíš - nesmíš", ale vždy se používají slovní spojení jako „nedoporučuji", „důrazně si nepřeji", „nerad bych viděl", přičemž se ovšem neuposlechnutí dané „rady" klasifikuje jako neposlušnost nebo dokonce vzpoura. Pokud je vedoucí součástí nějakého širšího okruhu vedoucích, je třeba používat plurálu a mluvit i za ostatní.

Lépe je však k manipulaci používat jiné lidi a odpovědnost za své jednání tak nepřímo vložit na ně a úplně nejúčelnější je použít zcela loajálních a morálně slabých nebo nezkušených lidí, kteří jsou o pravdě dané věci přesvědčeni. Velmi důležité je manipulovat skrytě, nejlépe mezi čtyřma očima, přičemž navenek je třeba zachovat zdání, že vedoucí k dotyčnému překypuje láskou, snahou pomoci a nebohý člověk není ochoten nebo schopen si svůj stav uvědomit.

V manipulaci je možné docílit až mistrovství. Například říci s klidem před lidmi dotyčnému do očí věci, které nejsou pravdivé, což obvykle vyvolá emotivní reakci. Ta pak je neinformovanými diváky chápána jako projev zahořklosti, neodpuštění, nepoddanosti atd. Důležité je soustředit se nikoliv na fakta nebo podstatu problému, ale na to, jak vyvolat patřičný dojem. Ten, kdo manipuluje, pak - podaří-li se mu vzbudit emotivní reakci - se musí zachovat neobyčejně laskavě, aby vzbudil dojem, že je to on, kdo v duchu mírnosti a pokory se snaží o nápravu, zatímco druhým lomcuje zloba, prozrazující, že chyba je evidentně na jeho straně.

K vyvolání nepatřičné reakce u druhého je pak dobré použít nějakých smyšlených osobních informací nebo ještě lépe, zkreslit nějaké reálné informace v neprospěch dotyčného. Například: „vidím, že nejsi zcela poddán Bohu ve věci, kterou jsi mi před nedávnem svěřil" nebo „zdravotní stav Tvé dcery mi velmi leží na srdci a zvaž si, zda Tvé jednání s tím nějak nesouvisí". Je ale třeba věc jenom naznačit, aby toho, kdo manipuluje, nebylo možné usvědčit z toho, že mezi těmito věcmi vidí příčinnou souvislost. Jde přece o to v posluchačích vzbudit dojem, že jednání dotyčného je nesprávné a že je to Bůh, kdo se skrze různé (možná i vykonstruované) situace snaží dotyčného přivést na cestu, kterou manipulátor vidí jako správnou.

Další technikou je řeč mezi čtyřma očima s různými lidmi, kteří jsou slibem vázáni o této věci nijak nemluvit. Pak je jim svěřena informace, která nějakým způsobem poškodí dotyčného. To ovšem bývá nebezpečné, a proto je třeba jednat beze svědků, aby informaci bylo možné popřít. Ovšem nejlépe nepřímo. I zde je nutné postupovat tak, aby ten, komu je informace svěřena, získal jen potřebný názor. Použitá slova proto musí být volena tak, aby je v případě „prozrazení" bylo možné odlišně interpretovat.

Neverbální rovina

Na rovině neverbální existuje řada postupů, jak získat převahu a vyvolat pocit viny nebo hněvu. Například je dobré používat dlouhých a zkoumavých pohledů do očí, přičemž je přirozené, že takovéto pohledy jsou v normální komunikaci nepřirozené. Když dotyčný ze slušnosti po nějaké době uhne očima, vyvolá to v něm submisívní pocit, kterého je pak možné využít v převaze.

Další možnou technikou je pozdrav. Velmi účelné je podat na veřejnosti člověku ruku ve chvíli, kdy to již daný člověk nevidí a je již na odchodu, krátce otočen zády, a nemůže reagovat, což může být interpretováno jako neslušnost. Pak je dobré se rozhlédnout, zda si toho někdo všiml a zkroušeným výrazem s předstíraným zájmem dát najevo, jak nás toto odmítnutí zranilo, ale jak nás to zároveň mrzí. Bývá pak vhodné dodat například: „dříve byly naše vztahy tak vřelé a nyní je (onen člověk) zahořklý, že už mi nepodá ani ruku." Nezbytné je pak s otcovským výrazem dodat, jak to člověka bolí a jak by přitom rád pomohl. Vhodně šířenými informacemi a občasnou demonstrací některé z těchto neverbálních technik je pak výhodné rozšířit o daném člověku informace o zahořklosti, neodpuštění mezi více lidmi...

Manipulace v Písmu

Nyní si manipulaci rozeberme na klasickém biblickém příběhu. Vystupuje v něm spravedlivý izraelita, který je věrný Zákonu a dědictví předků, a ambiciózní král, který je pro svou pýchu sám snadno manipulovatelný svojí ženou.

  • Po těchto událostech se stalo toto: Nábot Jizreelský měl vinici v Jizreelu vedle paláce samařského krále Achaba. (1Kr 21:1)

O jakých událostech se zde mluví? Král Achab byl napomenut prorockým žákem za to, že se zpronevěřil na Božím díle a neuposlechl Boha. Autokratický vládce ovšem napomínání nenávidí. Působí mu nezměrná muka, když si někdo dovolí postavit se mu na odpor nebo dokonce jej veřejně napomínat, byť by šlo o připomenutí samotného Božího slova. Achab nesnesl, aby se mu postavil někdo, kdo by se jej nebál. Měl sice zkušenosti, kdy musel ustoupit Eliášovi, ale jeho nezkrotná pýcha mu nedovolila zcela se pokořit pod mocnou ruku Boží. Je příznačné, že i těsně po události, kdy byl usvědčen z hříchu, si všiml, že vedle jeho paláce leží čísi vinice. Ten, kdo nenávidí napomínání, se obvykle touží i rozpínat, vše kontrolovat a neomezeně vládnout. Vždyť jak krásné by bylo rozšířit území svého vlivu, blahobytu, svého teritoria...

  • Achab promluvil s Nábotem: „Dej mi svou vinici, chci z ní mít zelinářskou zahradu, protože je blízko mého domu. Dám ti za ni lepší vinici anebo, chceš-li raději, vyplatím ti její kupní cenu ve stříbře." (1Kr 21:2)

Severoizraelský král si je vědom svého bohatství a nejprve činí Nábotovi velkolepou nabídku. Při prvním setkání s člověkem, který je ve skrytosti manipulátor, často můžeme být překvapeni jeho velkorysostí, zdánlivou přátelskostí, ale jen do doby, než projevíme odlišný názor nebo se zachováme odlišně od jeho přání.

  • Nábot řekl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích." (1Kr 21:3)

Nábot netušil, jak člověku jako Achabovi nesmírně vadí, když je mu připomenuto, že nad jeho vládou je ještě Hospodinovo slovo, jímž je jeho autorita vymezena a na jehož základě je možné se jeho „přání" vzepřít. Achab si byl dobře vědom, že nemůže Nábotovu vinici jednoduše „vyvlastnit", protože Izrael byl právním státem, kde královská moc byla vymezena Zákonem, který nesměl překročit ani král. Nábot byl jistě zbožný člověk a patrně znal slova o významu a váze dědičných podílů. Dokonce se přitom dovolával samotného Hospodina. Není divu, když si přečteme Achabovu reakci.

  • Achab vstoupil do svého domu rozmrzelý a podrážděný tím, jak s ním Nábot Jizreelský mluvil, když řekl: „Dědictví po svých otcích ti nedám." Ulehl na lože, odvrátil tvář, ani chléb nepojedl. (1Kr 21:4)

Jak nepříjemné je pro vládychtivého muže připomenutí, že nemusí být po jeho a že je možné s ním legálně v jeho nárocích nesouhlasit. Taková věc může přivodit až ztrátu chut i k jídlu

  • Přišla k němu Jezábel, jeho žena, a promluvila k němu: „Čím to je, že je tvůj duch rozmrzelý a ani chleba nejíš?" Odpověděl jí: „Mluvil jsem s Nábotem Jizreelským a řekl jsem mu: »Dej mi svou vinici za stříbro nebo, přeješ-li si, dám ti za ni jinou vinici.« Ale on mi řekl: »Svou vinici ti nedám.«" (1Kr 21:5-6)

Příhodné je, že Achab zde už nemluví o tom, že Nábot mu odmítl postoupit dědictví po otcích s ohledem na Hospodina. To pro něho není podstatné a ani to nevzpomíná. Podstatné je, že se našel někdo, kdo se mu v jeho nárocích vzepřel. A nyní přichází jeho žena, která zná svého muže velmi dobře. Ví, jak si zakládá na své moci a jak těžce před celým Izraelem nese, když se mu někdo, byť ve jménu Hospodina, vzepře. Když tak učinil prorok Eliáš, za jehož slovo se postavil samotný Bůh, nechal ho za to mnoho dní hledat po celé zemi, aby jej našli a usmrtili.

  • Jezábel, jeho žena, mu řekla: „Teď ukážeš svou královskou moc nad Izraelem! Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli. Já sama ti dám vinici Nábota Jizreelského." (1Kr 21:7)

Celý Izrael přece musí vidět, kdo je tu pánem a koho je třeba, bez ohledu na Písmo nebo své svědomí poslouchat a komu je třeba se podřizovat. Je už podružné, jakými prostředky bude cíle dosaženo. On, král, si přece usmyslel, že chce vinici a jeho „královskou moc" je přece třeba respektovat. Je nepřípustné, aby se někdo dovolal proti němu Zákona. Jeho autorita je přece nad jakýmkoliv Zákonem

  • Pak napsala Achabovým jménem dopisy, zapečetila jeho pečetí a poslala je starším a šlechticům, těm, kteří byli v jeho městě a bydlili s Nábotem. (1Kr 21:8)

Zde vidíme podstatnou věc. Ten, kdo se dopouští manipulace musí být obklopen loajálními lidmi, kteří se nebudou ptát po důvodech a poslechnou na slovo. V dobách vlády převrácených panovníků se ostatně ani ve vysokých postech nemohou vyskytovat lidé, kteří by byli věrni Bohu. Musí to být lidé především loajální a spolehliví. Jezábel musela velmi dobře vědět, na koho je se možné obrátit a kdo bez přemýšlení vykoná jakýkoliv příkaz.

  • V dopisech psala: „Vyhlaste půst a posaďte Nábota do čela lidu. Proti němu posaďte dva muže ničemníky a ti ať vydají svědectví, že zlořečil Bohu a králi. Pak ho vyveďte a ukamenujte k smrti." Mužové jeho města, starší a šlechticové, ti, kteří bydleli v jeho městě, vykonali, co jim Jezábel vzkázala, jak bylo psáno v dopisech, které jim poslala: (1Kr 21:9-11)

Tato slova nás nenechávají na pochybách o morální zkaženosti nejen královské rodiny, ale i předáků lidu. Je příznačné, že každý „schopný" manipulátor, kterým rozhodně Achabova žena byla, se obratně odvolává na Hospodina a dokonce vyhlašuje půst. Nábota za jeho vzdor bylo třeba vykreslit jako rouhače, kterého v očích lidu postihne spravedlivý trest.

  • Mužové jeho města, starší a šlechticové, ti, kteří bydleli v jeho městě, vykonali, co jim Jezábel vzkázala, jak bylo psáno v dopisech, které jim poslala: Vyhlásili půst a posadili Nábota do čela lidu. Pak přišli dva muži ničemníci a posadili se proti němu. Ti ničemníci vydali před lidem proti Nábotovi svědectví, že zlořečil Bohu a králi. I vyvedli ho ven z města a ukamenovali ho k smrti. (1Kr 21:11-13)

Jak zbožně musel daný proces vypadat. Je vyhlášen půst a předáci lidu hájí Boží čest s odkazem na spravedlivé potrestání rouhače. Vystupují zde, zcela podle Zákona, svědkové, vše má nádech počestnosti a věřím, že i lid musel být na Nábota spravedlivě rozhořčen. Nábot, který dříve zřejmě tak spravedlivě jednal, tak zbožně žil, všichni jej přece museli znát, vždyť byli z jeho města, je náhle viděn ve zcela jiném světle. Je to sprostý rouhač a utrhač, který si zaslouží smrt. Jak spravedlivě musel vypadat i Achab, který dbal na Boží majestát a nenechal pošpinit Boží čest rouháním! A jak spravedlivě jednal. Nechal Nábota postavit do čela lidu, nedělal nic tajně a dal prostor pro usvědčující svědectví. Nezapomeňme, že k této události došlo po vítězné bitvě, kde králi Hospodin dopřál vítězství. A nyní, tento požehnaný král se jal obhajovat Boží spravedlnost.

Povšimněme si ještě jedné podstatné věci, a to obvinění

  • ... zlořečil Bohu a králi.

Jak trefně je zde král skryt za Hospodina. Je-li přece Nábot proti Bohu, pak je zřejmě i proti králi a je-li proti králi, stojí i vůči Bohu. To obvykle bývá principem většiny manipulací, skrýt se za Boha. A tak zde máme zcela učebnicově všechny základní principy manipulace: Král si podvodem vynucuje to, na co nemá nárok, schovává se za Boha a jeho cíl je posvěcen zcela nemorálními prostředky.

  • Poté vzkázali Jezábel: „Nábot byl ukamenován k smrti." Když Jezábel uslyšela, že Nábot byl ukamenován a zemřel, řekla Achabovi: „Vstaň a zaber vinici Nábota Jizreelského, kterou ti odmítl dát za stříbro. Nábot už nežije, je mrtev." Jakmile Achab uslyšel, že Nábot je mrtev, vstal, sestoupil do vinice Nábota Jizreelského a zabral ji. (1Kr 21:14-16)

Jak vidno, cíle bylo dosaženo a králi již nic nebrání uskutečnit svůj záměr. Ačkoliv zde příběh zdaleka neskončil, my s tímto vyprávěním skončíme a Achabův osud přenecháme Bohu. Co je ale podstatné, je v tomto případě Nábot. V očích lidu se stal rouhačem a po střetu s králem byl zabit. V Písmu není takovýto případ zdaleka ojedinělý. Stejně tak byl králem Davidem, pomocí manipulace, úkladně zavražděn Urijáš Chetejský. Už prorok Izajáš si všiml, že spravedlivý bývá vydán do rukou svévolníků:

  • Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Zbožní muži bývají smeteni a nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem. (Iz 57:1-2)

Zamyslíme-li se hlouběji, pak spravedlivý Nábot skončil velmi nechvalně, stejně jako mnoho obětí manipulace dnes. Achab vytvořil systém loajálních vazalů, kteří se neštítili vydat křivé svědectví a jejich jedinou devizou, která je držela v předních pozicích, byla bezmezná loajalita. Jejich postavení jim přece nestálo za to, aby se zastali nějakého bezvýznamného Nábota. Stejně tak král Saul měl kolem sebe lidi, kteří se neštítili vztáhnout ruku na kněží. Požaduje-li to král, je třeba mu vyhovět a pro své svědomí se raději na nic neptat. Autority je přece třeba poslouchat a vyžaduje-li král nějaké nestandardní jednání, je to přece jeho odpovědnost. Přízeň krále, výhodné postavení a z toho i plynoucí výhody za to přece stojí. Jak snadné je vzdát se své odpovědnosti, nic nezkoumat a slepě poslechnout.

Závěr

Často jsem slyšel otázky lidí, kteří se s podobným jednáním setkali uvnitř náboženských systémů, zda je možné se manipulaci nějak vyhnout. Slyšel jsem sice mnoho dobrých a promyšlených odpovědí, ale těmto obětem manipulace málokdy pomohly. Dnes jsem přesvědčen, že se sice dá bránit manipulaci jedince, ale nikoliv tam, kde je nastavený systém, který tuto manipulaci umožňuje nebo je na ní dokonce postaven, a tam, kde se jedná o manipulátora ve vysoké pozici. Pokud chce člověk jednat spravedlivě, nelhat a nepoužívat stejných nečestných prostředků, je jeho jednání předem odsouzeno k nezdaru.

Otázkou však zůstává, proč v systému, který toto umožňuje, vlastně setrvávat? Ani takový Boží muž jako David neměl proti Saulovi šanci a Saul zřejmě dokázal proti Davidovi postavit i bojovníky, které David před tím vodil do vítězných bojů. David proto volil raději odchod ze systému padlého krále, než každodenní ohrožení života podle toho, nakolik se krále v dané chvíli zmocní zlý duch. Ten, kdo svoji kariéru postavil na manipulaci, se obvykle obklopí zcela loajálními lidmi, kterým za jejich loajalitu platí nejrůznějšími odměnami a svojí přízní, a takový člověk se neštítí použít lži či křivého svědectví. Naproti tomu člověk, kterému jeho svědomí brání podobně jednat, je v takovémto systému předem odsouzen.

Ano, Achab nedopadl nejlépe a jeho žena též, nicméně Nábotovi už život nikdo nevrátil a jeho potomci byli o jeho přítomnost ukráceni. Je proto dobré se na celou věc podívat z Boží perspektivy, jak ji viděl třeba žalmista Asaf, jehož slovy můžeme tuto úvahu zakončit.

  • Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?" Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni", věrolomně bych opustil pokolení tvých synů. Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. (Žalm 73:8-17)

Spravedlnosti a práva, které Bůh požaduje, nikdy nebude dosaženo v tomto světě ani v systémech, které jimi otevřeně pohrdají. Ale těm, kdo po nich žízní, zaslibuje Ježíš odměnu. Ovšem pravou spravedlnost bude možné nalézt až v Božím království:

  • Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Matouš 5:6)

- Aleš Franc, Biblická apolegetika -