Šestá kapitola listu Galatským je praktickou aplikací evangelia o Boží milosti, které je popsané v předchozích kapitolách listu. Na celou šestou kapitolu můžeme nahlížet jako na návod k duchovním investicím. V prvních pěti verších můžeme vidět důležitost napomínání a povzbuzování, přivádění druhých na pravou cestu. To je skutečná duchovní investice do společenství, jestliže prokazujeme praktickou lásku právě tím, že jdeme za bratrem, který schází z cesty následování pravdy a laskavě, v duchu mírnosti ho přivádíme zpět. A stejně tak je to budování společenství, jestliže jsme ochotní přijmout napomenutí od druhého.

• Přísloví 27,5 Lepší jsou zjevná kárání než skrývaná láska.

Můžeme jasně vidět, že právě toto znamená chození v Duchu Svatém (Ga 5). Jak pokračuje šestá kapitola listu Galatským, tak Pavel dále rozvíjí, co to znamená život pod vládou Ducha Svatého. Ukazuje to na tom, co můžeme nazvat povoláním k duchovní dospělosti, povoláním k duchovnímu růstu.

Prvních pět veršů šesté kapitoly ukazuje na „duchovní" ovoce, následující verše, jimiž se budeme zabývat v tomto oddíle, ukazují na materiální ovoce. Ovšem toto materiální ovoce není o nic méně „duchovní" nežli to předešlé. Obojí je totiž výsledkem působení Ducha Svatého v životě člověka. Obojí znamená budování společenství. Obojí vede k růstu ve víře a k poznání Pána Ježíše Krista.

Podívejme se tedy do našeho textu v listu Galatským a ukažme si, co to znamená žít duchovně naplněný život, život, který nese ovoce Ducha Svatého, život, který není soustředěný na sebe, ale který se orientuje na druhé a prokazuje se praktickými skutky lásky. Ukážeme si, na co Boží Slovo ukazuje jako na skutky praktické lásky, které budují společenství a vedou k růstu.

• (6) Kdo je vyučován Slovu, ať se dělí o vše dobré se svým učitelem. (NBK)
  
• Kdo je vyučován v Slovu, nechť se s vyučujícím dělí o vše potřebné k životu (Ekum).

Tento text začíná velmi radikálním prohlášením nebo spíše příkazem. Je tady příkaz - sloveso v rozkazovacím způsobu, ohledně budování společenství. Podobně jako v předchozích verších i zde vidíme vzájemný vztah.

Ga 5,26 - 2x je zde navzájem

Ga 6, 1 - vzájemné napomínání

Ga 6, 2 - nesení břemen jedni druhých

Ga 6, 4 - nesrovnávejte se jeden s druhým, ale buďte zodpovědní za sebe i za společenství.

A v šestém verši je znovu vzájemný vztah - v prvním verši to byl vztah mezi tím, kdo zhřešil, a tím, kdo je veden Duchem a napravuje svého bratra, ve druhém verši to byl vztah toho, kdo je obtížen břemenem a toho, kdo ho podpírá a zde je to vztah mezi tím, kdo je vyučován v Slovu a tím, kdo učí.

Slovo, které popisuje vyučovaného je katechumen. Je to slovo, jímž je nazván například adresát Lukášova evangelia - Theophilos.

• Lukáš 1,1-4 I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.

Všimněte si, že jsou zde služebníci slova na jedné straně a Teofilos, který byl vyučován na straně druhé. Katechumen je slovo, které popisuje jak ty, kdo jsou na začátku a možná ještě ani nejsou věřící, ale chtějí slyšet Boží Slovo a v jejich srdcích klíčí víra, tak ty, kteří jsou již dlouho věřící, ale potřebují slyšet Boží Slovo, aby rostla jejich víra a láska k Pánu.

A je tady také slovo sdílet se. Dělit se o vše potřebné, o vše dobré. Mít podíl s druhým člověkem. Dávat druhým. V předchozím textu se mluví o duchovním investování do druhých a tady máme velice konkrétní příklad. Ti, kdo jsou vyučovaní, mají dávat těm, kdo je učí. Je zde trochu zvláštní slovo a ve čtyřech z osmi použití tohoto slova v NZ se mluví o finanční podpoře. Mluvíme-li o společenství, tak musíme poukázat na to, že dávání ve smyslu podpory toho, kdo nás vyučuje, znamená budování společenství.

Je zde také velice jasně a konkrétně definován objekt našeho dávání - ten, kdo nás učí v Slovu.

Takže dávání můžeme vidět jako společenství. Dávání ve skutečnosti znamená mít společenství. Podívejme se na několik míst z Písma, které ukazují na tuto nádhernou skutečnost:

• Římanům 15,26-27 neboť Makedonským a Achájským se zalíbilo udělat nějakou sbírku pro chudé svaté, kteří jsou v Jeruzalémě. Zalíbilo se jim to totiž a jsou jejich dlužníky. Vždyť jestliže pohané měli účast na jejich duchovních věcech, jsou jim také povinni posloužit tělesnými.

Nebo jak překládá 27. verš Ekumenický překlad: Jestliže pohané dostali podíl na jejich duchovních darech, jsou zavázáni posloužit jim zase ve věcech hmotných. Tam, kde je duchovní přijímání, tam vzniká závazek, vztah, těsné pouto. A zdravá církev je taková, která roste v tomto vztahu.

• 2 Korintským 8,1-5 Bratři, oznamujeme vám Boží milost danou sborům v Makedonii, že se ve veliké zkoušce soužením jejich veliká radost a jejich hluboká chudoba rozhojnila do bohatství jejich štědrosti. Vydávám jim totiž svědectví, že dávali sami od sebe podle své možnosti, ba i nad možnost. S mnoha prosbami nás žádali, abychom přijali tu milost a účast na službě svatým, a to ne tak, jak jsme se nadáli, ale oni nejprve dali sami sebe Pánu a skrze Boží vůli i nám.

Abychom přijali tu milost a účast na službě svatým. Spoluúčast se svatými - společenství. Tady vidíme, že dávání je nejenom společenství, ale také milost. Chcete být účastníky milosti - horlivě se podílejte na dávání.

• 1 Timoteovi 6,17-19 Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, přikazuj, ať nesmýšlí povýšeně a nespoléhají na nejisté bohatství, ale na živého Boha, který nám dává k užívání hojnost všeho. Také ať činí dobře, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními; ať si ukládají dobrý základ pro budoucnost, aby se chopili věčného života.

Ti, kdo jsou bohatí, vědí, jak dobře investovat. Ale nejsme všichni takoví a nemůžeme takoví být. Ale všichni můžeme bohatnout v dobrých skutcích a investovat do nebeského pokladu.

• Židům 13,15-16 Skrze něj tedy přinášejme Bohu neustále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. Nezapomínejte však na dobročinnost a sdílení se, neboť takové oběti jsou Bohu příjemné.

Dobročinnost a štědrost - to jsou oběti, které se líbí Bohu. Když dáváme, tak přinášíme Bohu oběť a sdílíme s druhými to, co máme. A to je společenství.

• Filipským 4,14 Udělali jste však dobře, že jste se stali spoluúčastníky mého soužení.

Pavel se tu vrací k daru Filipských, který mu poslali do vězení. Pavel děkuje Bohu za dar Filipských. Říká, že udělali skvělou věc, když mu poslali svůj dar. Mluví o tom, že se tak stali spoluúčastníky jeho soužení. Ukazuje na to, že tím, že podporují Pavla, mají s ním společenství, spoluúčast.

• Filipským 4,15 Vy, Filipští, přece sami víte, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, se žádný sbor se mnou nepodílel na výdajích a příjmech, jedině vy sami.

Deset let předtím Pavel kázal evangelium ve Filipis a vznikl tam tento sbor. Když Pavel odešel z Makedonie, byla tato církev jediná, která s ním zůstala ve styku. Doslova tam stojí, že žádná církev s ním neměla společenství. Dávání, finanční podpora byla a stále je skutečným společenstvím. Společenství, to je mnohem víc než nějaká slova nebo popovídání si u kávy nebo čaje. Společenství se projevuje se v dávání - ve všech aspektech dávání, nejenom v tom finančním.

Dávat znamená mít společenství. A skutečné společenství znamená více než říkat stejná slova a být shromážděni na stejném místě. Společenství není omezeno na dny, místa, služby, práci nebo okolnosti. Společenství není založené na pohlaví ani na rase.

Biblické společenství je proměna způsobená Bohem v srdcích znovuzrozených lidí, takže Boží lid sdílí své životy jeden s druhým. A dávání je důležitou částí tohoto pestrého obrazu, kterým je společenství.

Ukázali jsme si, že dávání znamená budování křesťanského společenství. Chtěl bych na základě našeho textu ukázat ještě další věc - totiž to, že je správné a že to tak má být, že ti, kdo kážou evangelium, byli živi z evangelia.

Jde tedy o vzájemný vztah; jde o investice na obou stranách. Jsou zde ti, kdo učí Boží Slovo. Ti musí investovat do studia Písma a do modlitby. A Písmo mluví dokonce o tom, že to je velice těžká práce. Martin Luther napsal, že pro člověka je nemožné, aby dnem i nocí pracoval pro své živobytí, a současně se věnoval studiu svatého učení, jež vyžaduje kazatelský úřad.

• 1 Timoteovi 5,17-18 Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. Neboť Písmo praví: „Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí", a jinde: „Dělník si zaslouží svou mzdu".

Starší, je zde přirovnán k dobytčeti, které pracuje a také k dělníkovi, který se namáhá a lopotí. Starší církve je člověk, který těžce pracuje v Božím Slově, namáhá se a lopotí se se Slovem. Taková práce je velice významnou investicí. A my bychom se měli vyvarovat lidí, kteří nechtějí být takovými dělníky, ale zároveň by chtěli učit v církvi.

A na druhé straně této rovnice je investice toho, kdo je vyučován v Slově - to je člověk, který se lopotí pro své živobytí, ale zároveň je to člověk, který svůj poklad uložil v nebi (takže se lopotí pro Pána a Jeho slávu - Ko 3,23-24).

A tak na jedné straně je radostné sdílení toho, co bylo vykopáno z Božího Slova a na druhé straně je radostné sdílení toho, co je výdělkem těžké práce.

A tady vzniká ohromný vztah a my bychom si tento vztah nikdy neměli nechat někým nebo něčím vzít. Vzniká tady vzácné pouto lásky a zájmu, vzniká tu opravdové společenství, jak jsme si ukázali dříve. A církev, která buduje tento nádherný vztah, je nesmírně bohatou církví, a to i kdyby již nic dalšího neměla.

Podívejme se na to, jak Pán chválí ty, kdo se takto starají o ty, kdo učí.

• 3 Janův 1,5 Věrně jednáš, milovaný, v tom, co činíš pro bratry, a to pro ty, kteří přišli odjinud; oni vydali před církví svědectví o tvé lásce. Dobře učiníš, když je vypravíš na další cestu, jak se sluší před Bohem, neboť pro jméno Kristovo se vydali na cesty a od pohanů nic nepřijímají. Proto jsme povinni takových se ujímat, abychom měli podíl na práci pro pravdu.

Každý křesťan chce mít podíl na práci pro pravdu. A všimněte si tu jedné drobnosti - od pohanů nic nepřijímají. Nelze sloučit víru s nevěrou. Písmo nám znovu a znovu ukazuje, že finanční podporování církve je věc velice duchovní a nelze ji vidět jenom materiálníma očima. Finance patří do šíření Božího království, a kde je srdce otevřené pro evangelium, tam je otevřený také účet nebo peněženka. To není byznys, ale společenství. A duchovní společenství vytvořené dáváním, není možné postavit na světských zdrojích. Apoštol Pavel, když neměl jistotu ohledně motivů dávání ze strany křesťanů, tak raději jejich dar nepřijal, než aby vytvářel společenství na špatném základě (viz list Filemonovi).

Dovolte ještě několik myšlenek k dávání. Podívejme se na jeden příběh do Markova evangelia:

• Marek 12,41-44 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa."

Dávání vyjadřuje naší závislost na Pánu. Když dáváme Bohu, tak by to nemělo být to, co nepotřebuji. To je dávání z nadbytku. A to ve skutečnosti NENÍ dávání. Bůh zaslibuje, že se o nás postará. A tak je tady otázka, zda mohu věřit Bohu, že se o mě postará? Odráží moje dávání tuto důvěru?

Naše dávání musí být obětavé. Příklad této vdovy nám to jasně ukazuje. Nechceme Bohu dávat zbytky ani to, co nepotřebujeme, ale jestli je Bůh na prvním místě, budeme mu dávat to nejlepší, co máme.

A poslední myšlenka na závěr dávání: Ježíš seděl u chrámové pokladnice a díval se, jak kdo dává. V evangeliích ho vidíme vícekrát na tomto místě. Ježíš se dívá na naše dávání.

Shrneme-li tyto principy, o kterých jsme až dosud mluvili tak vidíme, že:

1. Dávat znamená budovat společenství.

2. Je zodpovědností těch, kdo jsou vyučováni, postarat se o toho, kdo je vyučuje.

3. Naše dávání ukazuje na naši víru.

4. Naše dávání má být obětavé.

5. Musíme dávat s vědomím, že Ježíš se dívá.

6. Když Pavel napsal tento šestý verš, tak jako varovný výstřel připojil následující:

7. Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel.

Neklamte se! Nechtějte sami sebe oklamat. To znamená vydávat lež za pravdu. Nehledejte prázdnou slávu (Ga 5,26).

• Galatským 6,3 Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.

A tady Boží Slovo říká, neklamte sami sebe. Všimněte si kontextu, ve kterém je to řečeno. Mít zájem jeden o druhého, nést břemeno druhého a dělit se tím, kdo mě vyučuje. Dávat. To jsou věci, v nichž tak snadno sami sebe oklameme. Lidské srdce je tak náchylné k tomu, nechat se oklamat. Oklamat sám sebe. Jenom několik příkladů:

Tak často zavřeme oči před hříchem druhých lidí, bratří a sester a tuto svou zbabělost potom omlouváme tím, že my přece nejsme ti duchovní, nás se to vůbec netýká, kdo jsme my, abychom druhému něco říkali, natož abychom ho v duchu mírnosti uváděli na pravou cestu. Ale to všechno je většinou lež a sebeklam, protože jestliže je zde bratr, který hřeší a Bůh mi to ukazuje, potom je to jasné Boží vedení k tomu, abych budoval společenství a v lásce napomínal takového bratra či sestru.

Často je slyšet z úst křesťanů - víš, já nemůžu dávat, protože sám mám málo, protože já sám jsem ten potřebný, o koho by se měli druzí postarat, vždyť ten kazatel má dost, tak proč bych měl ještě něco dávat, ...

Ale Písmo a Duch Svatý nám slovy Písma říká - neklamte sami sebe! Můžeme oklamat sebe i lidi kolem nás, ale nikoliv Boha. Bůh ví o každém našem skutku. On zná dokonce každičký motiv našeho srdce. A Bohu se nebude nikdo posmívat.

O čem se tady mluví jako o posměchu Bohu? Zjednodušeně řečeno - o zodpovědnosti vůči společenství. Jestliže nejsem zodpovědný vůči bratřím a sestrám - vůči domácím víry - posmívám se Bohu. Dělám z něj někoho velmi nedůvěryhodného. A konkrétně - když nechci pojmenovat hřích - posmívám se Bohu. Když odmítám nést břemeno druhých - posmívám se Bohu. Když nejsem ochotný platit své starší - posmívám se Bohu.

Ovšem tolikrát slýcháme - „já bych chtěl" (a nemusí jít jenom o dávání, ale i další věci) - já bych chtěl, ale teď to prostě nejde. Víte, jestli něco opravdu chceme, potom vždycky najdeme cestu. Chudá vdova v chrámu chtěla dávat a tak dala poslední dvě mince, které měla. Nemůžeme oddělit naše srdce a naše jednání. Ale naše jednání ukazuje na to, co je v našem srdci. A to, co je v našem srdci se projeví na našem jednání:

• (8) Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život.

V páté kapitole listu Galatským vidíme, co to znamená rozsévat pro tělo a jsou tam popsané také všechny ty skutky, které se potom sklízí. Všimněte si, jakým způsobem Pavel zakončil ten výčet skutků těla:

• Galatským 5,21 Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Nelze zasívat pro své vlastní sobectví a chtít sklízet ovoce Božího Ducha. Podívejme se na paralelní oddíl z listu Římanům.

• Římanům 8,5-10 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.

Ti, kdo žijí z vlastních sil, se nemohou líbit Bohu. Jsou tělesní, nevěřící.

Ale zopakujme si několik věcí z listu Galatským - jak jsme přijali Ducha Svatého?

• Galatským 3,14 To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.

Začali jsme žít z Ducha Božího a musíme v tom pokračovat. Musíme dávat pozor, abychom se nestali podobní Galatským a nechtěli pokračovat tělem, tělesnými věcmi, tělesným přemýšlením. Protože:

• Galatským 5,1 Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

Nežijeme z toho, co vidíme, ale z toho, čemu věříme. Písmo říká: „Pozor na zákonictví", ale říká také: „Pozor na bezzákonnost". Obě krajnosti jsou tělesné a vedou ke smrti.

• Galatským 5,13 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

A předchozí text šesté kapitoly listu Galatským nám ukazuje jednoduché příklady toho, co to neznamená sloužit druhým - tedy hledat prázdnou slávu, provokovat druhé, závidět a na druhé straně, co to znamená - být ochotný napomenout bratra, laskavě a v pravdě, nést břemena jedni druhých a starat se o ty, kdo nás vyučují.

Proto Pavel povzbuzuje v následujících verších Galatské.

• (9) Nepřestávejme tedy konat dobro, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání. 

Křesťané mohou být často zklamáni výsledkem duchovního zasévání, protože sklizeň ne a ne přijít. Tváří tvář této skutečnosti Pavel vyzývá Galatské, aby nezemdleli, povzbuzuje je k vytrvalosti, protože sklizeň je jistou věcí.

Všimněte si, že Pavel začleňuje sám sebe do skupiny, které jsou adresována tato slova. Sklizeň přijde. Je to jisté. Přijde v Boží čas - v ustanovený čas. Možná to bude částečně za našeho života, ale s jistotou ji spatříme v den Božího soudu.

Abychom se dočkali sklizně, potřebujeme být vytrvalí. Čas sklizně přijde. A budeme sklízet bez ustání.

- Jaroslav Kernal -