Křesťané si kladou otázky ohledně svého zapojení do veřejného a politického života. Odpovědi na ně jsou často protichůdné. Na jedné straně jsou ti, kteří jsou přesvědčeni, že křesťan nemá mít nic společného se světskou, veřejnou nebo politickou správou státu - ti dokonce odmítají i volit. Na druhé straně křesťanské škály jsou ti, kteří z kazatelen ovlivňují své posluchače natolik, že jim navrhují, koho mají volit nebo jak se mají zapojit do křesťanských aktivit. Někdy je nabádají až k fyzickým bojkotům. Tato krajnost se týká více zámořského než evropského křesťanstva, přesto není tak dávná doba, kdy většinová církev spolu se státní mocí udávala politický tón i Evropě. Další problém může nastat, když křesťané vztahují jistý výklad biblického proroctví do podtextu doby, v níž právě žijí. To se vše v minulosti dělo a děje i dnes. Intenzita a extenzita odluky církve od státu, potažmo politiky, je otázka, jež vyvolává mnoho protichůdných odpovědí.

Vymezení pojmu „Politika":

Wikislovník definuje heslo „Politika" následovně:

Politika (z řeckého polis - město, politiké techné - správa obce) je proces a metoda závazného rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.

V rámci těchto kolektivních rozhodnutí je politika uměním spravovat věci veřejné, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.

Pokud pluralita názorů a zájmů neexistuje (v nevyvinutých společnostech), nebo nemůže být uplatněna (v totalitních společnostech), nemůže dojít k politickému rozhodnutí.

Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím.

Jak vidíme, politika a věci veřejné, tak jak je chápeme, nemají na první pohled nic společného s vírou, duchovnem nebo náboženstvím. Přesto můžeme říci, že duchovní stav společnosti a správa veřejných věcí, tedy politika, jsou jako spojené nádoby, které se vzájemně ovlivňují a doplňují. Tak jako byla veřejná politika komunistů ideologicky ovlivněna evolučním ateismem, stejně silně byla propojena veřejná politika města Ženevy v polovině 16. století s kalvínským reformovaným křesťanstvím. Podobně, dnešní správa veřejných záležitostí v české kotlině je věrným obrazem propojení výkonné moci s duchovním stavem většiny našeho národa. Nemůžeme se vyhnout závěru, že politika, t.j. správa veřejných věcí, a duchovní stav světa, státu, národa, kraje, města, obce, rodiny nebo jednotlivce se vzájemně ovlivňují.

Kdo za „Politikou" stojí?

Světská politika je závislá na duchovním stavu světa. Ideální společnost neexistuje. Žádný věřící, který je znovuzrozen z Ducha Božího, by neměl být překvapen stavem světa, protože:

• Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. (1. Janův 5:19)

Kdo žije bez Krista a poslouchá toho Zlého, satana, ďábla - nezná jinou volbu a slouží bohu tohoto světa, který je mu i otcem:

• Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (Jan 8:44)
  
• Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. (2. Korintským 4:4)

V tomto verši jméno „bůh tohoto světa" představuje toho, koho lidé světa poslouchají. To je zřejmé z následujícího verše:

• I vy [kdo jste dnes v Kristu] jste byli mrtvi [odděleni od Boha] pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni [Satana] vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Efezským 2:1-2)

Biblický Bůh je Bohem a Otcem jenom tomu, kdo jej poslouchá. Kdo Boha poslouchá, ten je také jeho dítětem:

• Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. (Zjevení 21:7)

Zde vystupují dvě hierarchická panství vlivu, z nichž vládce jednoho panství vlivu - ďábel, je pod naprostou a svrchovanou kontrolou Vládce druhého panství vlivu - Boha.

Vlády a ideologie světa:

Kniha Zjevení popisuje v podstatě události mezi prvním a druhým příchodem Pána Ježíše Krista, tedy období církve. V tomto vymezeném čase vidíme, jak svět pod vedením „vládce nadzemských mocí", „boha tohoto světa", nebo „draka" funguje. Ten Zlý, totiž drak, má v podstatě dvě výkonné páky k ovládání světa, dvě domény svých poslušných dětí. Jeho hlavním cílem je potlačit pravdu - Ježíše Krista. Jeho hlavním cílem je umlčet pronásledováním církev, Kristovo tělo, Boží chrám, tedy všechny, kdo pravdu - Ježíše Krista znají.

Prosím na tomto místě čtenáře, aby si přečetli 13. kapitolu knihy Zjevení, jež popisuje, jak dvě dravé šelmy vládly, vládnou a ještě budou vládnout zemi. Ta první se vynořuje z moře:

• Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. (Zjevení 13:1)

Ta druhá šelma se vynořuje ze země:

• Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc. Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, ... (Zjevení 13:11-12)

První šelma z moře vzbuzuje nepopsatelnou hrůzu. Druhá šelma ze země vypadá neškodně, a právě proto je ještě nebezpečnější než ta první. První představuje Satanovu výkonnou ruku, pravici, moc. Druhá představuje Satanovu plánující mysl (hlavu, čelo).

Ta první šelma z moře symbolizuje pronásledující Satanovu moc, která politicky působí skrze národy a vlády tohoto světa:

• Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod. Národy hučí jak hukot mnohých vod, leč okřikne je a utekou daleko, hnány jako plevy větrem po horách a jako chmýří ve vichřici. (Izajáš 17:12-13)
  
• Tehdy přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm koflíků, a promluvil ke mně: „Pojď, ukážu ti odsouzení veliké nevěstky, která sedí na mnohých vodách [národech], se kterou smilnili králové země a obyvatelé země se opili vínem jejího smilstva." ... Tehdy mi řekl: „Vody, které jsi viděl a kde ta nevěstka sedí, jsou lidé a zástupy, národy a jazyky...." (Zjevení 17:1-2,15)

Ta druhá šelma ze země symbolizuje přízemní nebiblická, falešná učení, náboženství, ideologie a filozofie tohoto světa:

• To není moudrost přicházející shůry, ale ta pozemská, pudová a ďábelská. (Jakubův 3:15)
  
• Jejich konec je záhuba, jejich bůh břicho a jejich sláva v jejich hanebnostech. Takoví myslí jen na pozemské věci, (Filipským 3:19)

Během celé epochy mezi oběma Kristovými příchody obě šelmy, (1) „mořs- ké" antikristovské vlády a (2) „po- zemská" antikristovská náboženství (filozofie), společně pronásledují Kristovo tělo, církev, všechny v Kristu. Nemusíme jít až do středověku. V dnešní době stačí sledovat, jakou filozofii nebo náboženství hlásá pozemská šelma. Právě jsme si ji citovali - bůh dnešního světa je požitkářské břicho a sláva postavená na hanebnostech. Dnešními slovy - exploze materialismu a mravního úpadku. Tato šelma nutí obyvatele země, aby se klaněli mořské šelmě, totiž takovým vládám, které jim svými ekonomicko-politickými opatřeními zajistí plynulé naplňování břicha. Není nic špatného na tom, aby se měl člověk hmotně dobře. Hmotné jistoty a blahobyt, ale většinou vedou člověka k falešné nezávislosti, a svébytnosti, čímž jej odvádí od Boha [Lukáš 12:16-23]. Břicho a sláva v hanebnostech se potom stávají účelem bytí - bohem. Soběstačný člověk si ztěží uvědomí, že

• Život je přece víc než jídlo a tělo víc než oblečení. (Lukáš 12:23) ...

Obě ďáblovy šelmy jsou tedy v umrtvování pravdy, t.j. odmítání Ježíše Krista, v dnešní době mnohem účinnější než bývaly ve středověku nebo na počátku letopočtu. Tehdy, pohanská náboženství nebo zdeformované „křesťanství" - šelma ze země, podpořila vládní moc - šelmu z moře, aby následovníky pravdy - Ježíše Krista, vraždila, křižovala, kamenovala, předhazovala dravým šelmám, atd. Výsledek byl často opačný - církev pod tlakem pronásledování ještě více rostla ...

Ukázali jsme si, že vlády tohoto světa jsou satanovým nástrojem, že jsou tou první šelmou z moře. Satan si je toho velmi dobře vědom a své „božství" nad nimi připomenul samotnému Ježíši Kristu, jenž jeho vládu nadzemským mocím vůbec nepopřel, ale testoval:

• Potom ho [Ježíše Krista] ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu se slovy: „Toto všechno ti dám, když padneš na kolena a pokloníš se mi." (Matouš 4:8-9)

To, že má Satan dočasnou, Bohem omezenou moc nad vládami a národy - nad první šelmou z moře, falešnými náboženstvími včetně všech filozofií a ideologií - nad druhou šelmou ze země, není Boží slabost nebo nějaké nedopatření, ale svrchované Boží dopuštění, jež vede k vrcholné oslavě Boha v jeho těle - Církvi. Žádná světská vláda není u moci proto, aby sloužila růstu církve, ale právě naopak, aby ji potlačila. To nás však nemusí znepokojovat, protože víme, že konečná a svrchovaná moc nade vším, tedy i nad personálním obsazením všech vlád světa, patří jen Bohu a nikomu jinému:

• On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Daniel 2:21)
  
• Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Přísloví 21:1)

Proto i vlády faraóna, Nera, Hitlera nebo Stalina, z nichž šelmovství z moře jasně vyvěrá, měly v konci konců rozsah své působnosti omezený Božími záměry.

Člověk a vlády

Je zřejmé, že i špatná vláda je lepší, než žádná. Důvod je prostý - přirozený člověk je sám v sobě nenapravitelně hříšný a potřebuje být „umravněn" pomocí represivních sil vládců. Jde tedy o formu politické moci vlád a dozoru řízeného Bohem z hůry:

• ¹Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny Bohem. ²Kdo tedy odmítá vládu, bouří se proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. ³Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro a vláda tě pochválí; ⁴je přece Božím služebníkem pro tvé dobro. Pácháš-li však zlo, boj se! Vláda netřímá meč nadarmo; je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá zločince. ⁵Proto se musíme podřizovat - nejen kvůli hrozbě trestu, ale i kvůli svědomí. ⁶Proto také platíte daně - vždyť jsou to Boží služebníci a pilně se věnují své práci. ⁷Každému tedy dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest. ⁸Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. ⁹Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, nezáviď" a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe." ¹⁰Láska bližnímu nikdy neublíží - proto je láska naplněním Zákona. (Římanům 13:1-10)

Z předešlého textu vyplývá, že prvotním úkolem vlády, jenž jí Bůh uložil, je zajistit, třeba i mečem, t.j. policií a vojskem, požadavky 9. verše - „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, nezáviď" - aby se lidem žilo pokud možno „civilizovaně". Biblicky řečeno, kdo nemiluje svého bližního jako sám sebe, ten jistě propadne některé nebo všem ze jmenovaných neřestí. Všimněme si, že úkolem světské vlády není nabádat nebo nás nutit, abychom kohokoliv milovali. K tomu nás vybízí Písmo, které říká, miluj:

• ... Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ ... (Lukáš 10:27)

Nechci vyčíst z předešlých veršů více, než obsahují. Nemohu se však ubránit poznámce, že daň vládní moci se biblicky odevzdává za účelem, aby vláda občany ochraňovala před zločinem a zajišťovala pokojné soužití; daň se neodevzdává za účelem hospodářského růstu, přerozdělování, či sociálního zabezpečení. Tam, kde je minimalizovaný zločin, tam je maximalizovaný hospodářský růst a sociální zabezpečení - ne na základě daňové povinnosti, ale na základě všeobecné prosperity, dobrovolného dárcovství, jež buduje osobní zodpovědnost jednotlivců vůči bližním a tím charakter celé společnosti, která se líbí Bohu.

Čím více lid porušuje požadavky 9. verše - „cizoloží, zabíjí (=nenávidí), krade, lže a závidí" - tím pevněji musí vládcové třímat meč. To v podstatě vysvětluje, proč celá dlouhá historie lidstva zná jen totalitní politické systémy. Pouze v posledních několika staletích, a jen tam, kde se lidé částečně, zbožně báli Hospodina, totiž v reformačních, protestantských zemích, vládcové nepotřebovali uplatňovat tolik represe. Tím, že bohabojní lidé získali více osobní svobody, dostavil se nejen hospodářský rozvoj, ale i rozkvět kultury a umění. Jestliže dnešní národy nebudou ctít požadavky 9. verše, potom je jisté, že totalita a represe zachvátí i ty země, které se těšily relativní svobodě v několika posledních století:

• ...Pácháš-li však zlo, boj se! Vláda netřímá meč nadarmo;...

Viditelná ďáblova doména světa:

Veřejné věci jsou hmatatelné, viditelné, stejně jako je hmatatelný a viditelný svět, stát, národ, kraj, město, obec, rodina nebo jednotlivec. Proto nástroje politiky musí být světské, viditelné a hmatatelné. Politika musí být podmíněna zájmovými skupinami nebo množinami právě vyjmenovanými. Existuje-li ve světě nějaká zájmová skupina, její vzájemné vztahy s okolím se řídí jistou světskou politikou. Jsou-li Češi, musí být česká politika, jsou-li Spojené státy, pak musí být americká politika. Jsou-li Židé, musí být židovská politika atd... Ti všichni mají nejen politické, ekonomické, ale i vojenské sféry zájmů. Žádný člověk světa, ať křesťan nebo pohan, se tedy nemůže světské politice vyhnout už jen proto, že patří do nejedné viditelné množiny - je Čech, zaměstnanec, má adresu, platí daně, má své občanské povinnosti, vstupuje do různých svazků, stran, zájmových či občanských sdružení.

Neviditelné Kristovo království:

Na rozdíl od světa jsou věci Boží záležitostí duchovní. Patří do neviditelné oblasti a nejsou přirozenou součástí tohoto světa. Proto se jejich vzájemné působení a vztahy mezi Bohem a lidmi, i lidmi samotnými, neřídí světskou politikou, protože existuje jen jedna „zájmová oblast" a tou je duchovní skupina lidí v Kristu. V jeho království neexistuje politika, protože politika se týká viditelného světa.

Věřící ale žijí jak ve viditelném světě politiky, tak v apolitickém neviditelném světě Pána Ježíše Krista. Proto, když věřící jednají „hospodářsky" mezi sebou nebo s nevěřícím světem, nemohou se, přirozeně, vyhnout politickým vztahům panujícím v daném politickém podtextu doby.

Kristovo království je ale výhradně apolitické. Před Pilátem Ježíš vyčlenil své království ze světa těmito slovy:

• Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." (Jan 18:36)

Tím se stal Ježíš a všichni kdo jsou v něm naprosto apolitičtí, pokud jde o Boží záležitosti, především evangelium. To pochopil sám Pilát, chtěl Ježíše propustit, protože v něm neshledal žádný politický přečin. Pilát pochopil, že království, které není fyzické, nemůže bojovat fyzickými zbraněmi. Kdyby bojovalo, potom by to nebylo duchovní, ale fyzické království.

Každá „církev", která bojovala za své zájmy -„ideu"- fyzickými zbraněmi, ať mečem, mučením, pronásledováním, soudy a vězněním, nebojovala v rámci Božího duchovního království, ale bojovala světskými, politickými a ocelovými zbraněmi tohoto světa. Nepochopila apolitičnost Kristova království, kterou tak dobře pochopil Pilát! Tím se vyčlenila z duchovního Božího království, stala se součástí šelmy ze země, která ideologicky ospravedlňuje politiku světských vlád, totiž politiku šelmy vystupující z moře. Tato „církev" nemá Boží duchovní pečeť, nese znamení šelmy a neliší se od ostatních politických a mocenských struktur.

Křesťanovo nebeské občanství má vliv na jeho postavení ve společnosti. Ježíš Kristus nám řekl:

• Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (Jan 15:19)

Boží člověk nemůže být spřažen s duchovními hodnotami světa. Nemáme s ními nic společného, protože naše občanství, naše domovina je nebe. Nejsme-li ze světa, nemůžeme používat světské zbraně k rozšiřování naší vlasti - Božího království. Naše duchovní zbraň rozbíjí antikristovské výmysly a nahrazuje je Kristem samotným:

• Žijeme sice v těle, ale nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly [filozofie] i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu (2. Korintským 10:3-5)

Naše výlučně duchovní zbraň je k mání v mnoha knihkupectvích světa. Tento dvojsečný „tištěný" meč ale potřebuje šermíře, který se znovuzrodil z Ducha Božího, a je uzpůsoben k duchovnímu boji. Boží slovo tne přímo do srdce, aniž by tekla krev, aniž by byl kdokoliv tělesně usmrcen! Je nekonečně ostřejší než kterákoliv ocelová zbraň!

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4:12)

Ten, kdo použije ocelový, světský meč, pod pláštíkem „podmanění každé myšlenky k poslušnosti Kristu", neslouží Kristu, ale politickým zájmům své náboženské nebo o moc usilující skupině. I Petr z počátku viděl Krista, sebe a spoluučedníky jako jistou náboženskou skupinu v těle:

Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?..." (Matouš 26:51-53)
Kdo se chápe ocelového meče za účelem šíření Kristova evangelia, zajde. Kdo se nechápe Slova Božího, jež je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč, za účelem šíření Kristova evangelia, ten také zajde. Až se Pán Ježíš Kristus vrátí na planetu Země podruhé, také nepoužije proti svým nepřátelům fyzický meč, ale usvědčující duchovní meč - svoje Slovo:

• Z jeho úst vychází ostrý meč [jeho slovo], aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. (Zjevení 19:15)

Fyzické předobrazy (slib) a duchovní skutečnost (naplnění):

Poselství Starého zákona, všechna nařízení a varování pro Izraelce je dalším generacím předáno historickými, fyzickými předobrazy a stíny. Chrám, oběti, Židé (Izrael), Jeruzalém, jídelníček Izraelitů, zaslíbená země, soudci, králové, okolní národové, schrána smlouvy, kamenné desky, putování po poušti atd., atd., to všechno jsou fyzické předobrazy Božích slibů. Viditelné důsledky všech těchto starozákonních zákonů, slibů, předobrazů a stínů o Kristu a jeho lidu nutně podmiňovaly starozákonní politickou aktivitu. Proto je Starý zákon plný válek, bitev, násilí, soudů, krve a kamenování, které často nařídil sám Bůh tehdejšímu svému etnickému lidu - Židům. Až se zdá, že „krutý" Bůh Starého zákona snad ani není Bohem Nového zákona, který je plný milosrdenství a lásky...!?

Starý zákon zobrazuje Krista a jeho lid. Většina starozákonních, fyzicky předobrazených slibů byla již naplněna v duchovní skutečnosti nové smlouvy. Naplněním je samotný Pán Ježíš Kristus a jeho duchovní lid - církev. Z tohoto důvodu, v novosmluvní době, již Boha nemůžeme vnímat z naší fyzické ulity, z těla ve kterém vězíme. Z tělesného pohledu jej totiž nemůžeme vidět jinak než politicky, světsky, t.j. vztažně k našemu etnickému, ekonomickému, národnímu, tělesnému a osobnímu bytí - zda sesílá vojnu nebo mír, bídu nebo hojnost, nemoc nebo zdraví, neúspěch nebo úspěch, nepomáhá nebo pomáhá našemu národu a 100+1 dalších politických vztahů, které z našeho bytí a existence plynou.

Jak tedy máme vnímat Boha a jeho působení či dopuštění v různých historických dobách? Je to tentýž Bůh, který každého z nás stvořil, který posílal Židy do válek i do otroctví, který miluje a nenávidí, trestá a osvobozuje, který se sám za hříšné obětoval? Buďme si jistí, že Bůh je ve všech svých záměrech a vlastnostech neměnný.

• Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13:8)

Jedna z Božích klíčových vlastností je svatost, což je opak hříšnosti. Obě mají duchovní, ne tělesnou povahu.

První příklad - Boží svatost rozhodla, že mzdou hříchu je smrt (Ř 6:23). Proto všichni tělesně umíráme. Duch člověka je fyzickou smrtí oddělen od hříšného těla. Překročení zákona bylo trestáno smrtí. Proto vidíme ve Starém zákonu tolik krve, protože šlo nejen o trest, ale i o fyzické předobrazy. V duchovním království Ježíše Krista Boží svatost také vyžaduje smrt jako důsledek hříchu. Zde však již nejde o tělesnou smrt, ale o duchovní, což je oddělení ducha člověka od Boha. Proto v nové smlouvě nevidíme žádné Boží pokyny, aby jeho duchovní lid (Církev) vyrazil do boje se světskými zbraněmi z oceli, tak jako posílal do světského, krvavého boje svůj etnický lid (Izrael). Dnes Boží lid bojuje s Božími nepřáteli duchovní zbraní - evangeliem. Výsledek je však velmi podobný. Nejde už o tělesné usmrcení, ale o duchovní boj, kde netečou potoky krve obětovaných zvířat a zabitých nepřátel.

Židé bojovali fyzicky a krvavě proti těm, kdo chtěli uchvátit jejich zemi. Křesťan usvědčuje evangeliem Ježíše Krista nositele světských filozofií a náboženství, kteří chtějí uchvátit jeho nebeskou zemi. Tím jim oznamuje jejich duchovní usmrcení nebo obživení:

• Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi. (Matouš 16:19)

Druhý příklad - kdo pracoval ve starozákonní době o sobotě, byl usmrcen, byl ukamenován. To je předobraz toho, kdo dnes plně nespočívá v tom pravém sobotním odpočinku - Pánu Ježíši Kristu; pracuje na své záchraně vlastním úsilím mimo Krista. Ten stojí mimo Boží lid a v podstatě říká - spásný odpočinek v tobě Ježíši, je nedostačující, dovol, abych k tvé práci na kříži přidal také tu svoji a tak se o mou spásu podělíme...

• Mnozí mi v onen den řeknou: „Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?" A tehdy jim jasně řeknu: `Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!´ (Matouš 7:22-23)

Nepraví služebníci, pracující mimo Krista, budou také usmrceni. Budou trávit věčnost daleko od Boha.

Třetí a poslední příklad - věrnost mezi mužem a ženou je předobraz věrnosti mezi Bohem a člověkem. Smilnící žena (i muž) byla usmrcena ukamenováním. Člověk, který smilní s jinými bohy, bude také usmrcen, duchovně, bude na věčnosti daleko od Pána.

Nová smlouva není krvavá jako ta stará, ale Boží svatost se v ní projevuje s ještě dalekosáhlejšími následky, než je tělesná, násilná smrt; projevuje se duchovním usmrcením, jejímž důsledkem je trvalé a věčné odloučení od Boha. Vidíme, že Bůh zůstává neměnný v obou zákonech. Je to On, kdo vládne nad životem a smrtí každého člověka.

Na této novosmluvní straně kříže musíme odložit naši tělesnost a začít Boha vnímat a uctívat jako absolutního Ducha:

• Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. (Jan 4:24)

V okamžiku našeho znovuzrození z Ducha Božího začínáme Boha vnímat v Duchu a v Pravdě, to znamená apoliticky. V duchovním světě politika ztrácí svůj význam:

• My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Filipským 3:20)

V Kristově duchovním království, jehož občané jsou všichni, kdo jsou v Kristu, není politický boj a neexistují světské zbraně - meče, děla ani pěsti. Písmo nezakazuje, aby křesťan bránil fyzicky, světskými zbraněmi, svoji rodinu před násilníkem, majetek před zlodějem, nebo zemi před agresorem. Tato obrana je součástí tohoto světa, je řízena světskými zákony politické moci, která by měla dbát na bezpečí svých občanů, jak ustanovil Bůh; není však součástí Kristova duchovního království.

V Jeho království, pro věc Kristova evangelia, nastavíme i druhou tvář, dáme místo košile i kabát a třeba půjdeme s odpůrcem dvě míle, místo jedné.

Naše práva a povinnosti jsou podřízeny Božím požadavkům:

• ... radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1 Petrův 4:13)
  
• Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2. Timoteovi 2:24-26)

V jeho království hájíme čistotu Božího slova Božími zbraněmi, které mají vždy jen duchovní podstatu. Je to Bůh v nás a jeho Písmo, které je nám dostatečnou ochranou před nástrahami a útoky světa:

• Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy „opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje" a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také „přílbu spasení" a „meč Ducha, jímž je slovo Boží". (Efezským 6:13-17)

S touto zbraní bojujeme a sloužíme jednomu cíli. Aby:

• Všechno [Bůh] podrobil pod jeho [Ježíšovy] nohy" a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (Efezským 1:22-23)

Kristův svědek zůstává v Božím království apolitický:

Hned na počátku prosím o shovívavost. Čtěte pozorně a hlavně nereagujte předčasně. Jde o složité téma a dopracovat se k obecně přijatelnému závěru není snadné. Podívejme se na proroctví o vzniku Kristova věčného království. Daniel vykládá Nebúkadnesarův sen, jehož výklad se vyplnil za mnoho staletí:

• Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. (Daniel 2:34-35)

Všichni se shodneme na tom, že kámen představuje Krista, železo s hlínou představuje Římskou říši, měď Řecko, stříbro Médo-Persii a zlato Babylón. Když Kristus na letnice ustanovil svoje království se svým tělem - Církví, všechna světská, politická království a státy, ačkoliv tady budou až do druhého Kristova příchodu, pozbývají v Jeho království jakýkoliv význam, protože Boží království není z tohoto světa - má duchovní podstatu. Písmo dále říká, že se Boží království rozrostlo po celé zemi. Proto má Boží lid státní, politická občanství nejrůznějších zemí světa. Avšak jejich duchovní občanství není subjektem světské moci, ale má své základy v nebesích ve věčném Božím království.

Podívejme se pro ilustraci na učedníky, jak před letnicemi chápali Kristovu úlohu a království pro Izrael politicky:

• Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ..." (Skutky 1:6-7)

Etnický Izrael očekával, a dodnes očekává, krále s politickou mocí, který je zachrání od fyzického pronásledování okolními národy. Pán Ježíš měl však na mysli duchovní záchranu od hříchu celého Božího Izraele, ze všech ras a národů. Ta se děje jen v Jeho království, které není z tohoto světa. Jeho zaslíbení se přece netýká jen jedné etnické skupiny:

• ... ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž „z Izáka bude povoláno tvé potomstvo", to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Římanům 9:7-8)

V Božím království žádné etnikum, Abrahamovy tělesné geny nevyjímaje, nehraje roli:

• Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Galatským 3:27-29)

Drtivá většina Židů nepřijala Boží království duchovní záchrany, protože měli na mysli a v srdci touhu po politické záchraně své národnosti a privilegií. Starozákonní Izrael nepochopil, ačkoliv měl tolik Božích výsad (Zákon, znalost Písma atd.), že Boží zaslíbení patří všem národům. Nepochopil, že sám byl „jen" dočasným, tělesným, etnickým předobrazem pravého Božího Izraele, duchovního lidu, v němž jsou tělesné geny bezpředmětné.

Mnoho dnešních křesťanů (dispenzacionalistů) vykládá proroctví Starého zákona podobně jako starozákonní Izrael. I oni očekávají pro etnický Izrael konečné politické řešení a východisko z bezvýchodné situace. Očekávají příchod Mesiáše, Ježíše Krista, který po velkém světovém soužení ustanoví na této zemi svoje „tisícileté království", do kterého vstoupí především spasení Židé (ovce), kteří přežijí budoucí gigantický holocaust. Takové prorokované očekávání radikalizuje snahy o řešení a vede k odplatě a nekončícím násilnostem. Čím víc svět brojí proti Izraeli, tím víc, jistá část křesťanů, tají dech v očekávání brzkého příchodu Krista. Mnohá znamení doby jsou již prý zde. Čím hůře pro Izrael, tím dříve se Pán vrátí... Někteří křesťané se sami za sebe radují z toho, že uniknou budoucím hrůzám, tím, že budou před příchodem toho nejhoršího z tohoto světa vtrženi do nebe. Zahraniční literatura posledních dnů neklade fantazii meze. Křesťané přímo hltají romány s biblickým pozadím a potoky krve velkého soužení. Budoucí holocaust (Za 13:8-9) - prý nepřežijí dvě třetiny Židů, to je eschatologická norma dispenzacionalismu! Tyto výklady a očekávání znám dobře, také jsem je kdysi prožíval, psal o nich stejně jako mnoho bratrů, kteří upírají svůj zrak k Izraeli. Začlenění dnešního etnického státu Izrael do biblické eschatologie podmiňuje politizaci evangelia, pohlcuje energii mnoha křesťanů upnutím se k tělesné záchraně židovského etnika a odvádí je od skutečného účelu evangelia, totiž, od duchovní záchrany pravého Božího Izraele - všech v Kristu, včetně ostatku etnických Židů.

• Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Galatským 6:15-16)

Evangelium, které je zaneprázdněno politickými scénáři tohoto světa, postupně ztrácí svůj duchovní náboj, má mnoho úskalí, která bychom měli s rozvahou, podloženou Písmem, zvážit:

Příčina - Židé od Mesiáše očekávali, že se stane králem jejich pozemského, etnického království a ochrání je před pronásledováním okolními národy.

• Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. (Jan 5:43)

Důsledek tohoto očekávání - duchovní zavržení většiny etnických Židů. Jednotliví Židé však přijali a přijímají Ježíše Krista jako svého duchovního Spasitele od hříchů a ne jako politického spasitele od okolních, nepřátelských etnik.

Dnes se tato příčina, která způsobila zavržení většiny Židů Kristem, stala účelem, tedy cílem dispenzačního výkladu. Mnoho křesťanů totiž očekává ustanovení fyzického, politického, etnického, tisíciletého království Izraele s králem Ježíšem Kristem, ve kterém bude národní Izrael hrát vedoucí úlohu na základě tělesné spřízněnosti s Abrahamem.

Jistě, o znamení doby před příchodem Ježíše Krista Písmo hovoří. Tím znamením ale nemůže být žádné etnikum, tedy ani fyzický Izrael. Tím znamením je Boží Izrael, Boží duchovní lid. Znamením druhého příchodu není politický stav světa, který ohrožuje existenci etnického Izraele, ale duchovní stav církve Ježíše Krista. Podobně, jako je fyzicky ohrožen Izrael, je duchovně ohrožena i církev. Jde o duchovní, apolitické znamení. Církev bude jakoby v „posledním tažení":

• Ten [antikrist] se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce „usedne v chrámu Božím" [v církvi] a bude se vydávat za Boha. (2. Tesalonickým 2:4)

Církev, reprezentovaná dvěma svědky, bude před příchodem Ježíše Krista pronásledována až k vyhlazení, a pak ožije Božím zásahem, viz. Zj 11:3-19. Ale to už je jiné téma.

Jestliže je Boží zaslíbení v Kristu pro některou množinu lidí podmíněné jejich tělesnou genetikou, potom se evangelium stává pro určité lidi nepřístupné, nepřijatelné a politicky zbarvené. Který muslim přijme evangelium, až se dozví, že Židé v nové smlouvě Ježíše Krista mají stále jisté etnické přednosti, které, bezpochyby, měli ve starozákonní době? Křesťané v muslimském světě zpravidla ani netuší, co dispenzační eschatologie učí. Muslim může začít poslouchat jen apolitické evangelium, až se dozví, že:

• ... dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Římanům 9:8)

Kdykoliv se v historii křesťané vzedmuli jako zvláštní tělesný, tj. politický lid tohoto světa, vždy se bojovalo světskými a ocelovými zbraněmi - mečem a ohněm. Křižácké války, středověké mučení, vybírání církevních daní, prodej odpustků, boj o moc, nejrůznější církevní procesy a soudy, konfiskace majetku, osobní urážky, atd. je z velké části minulostí.

I dnes, obávám se, mohou skryté, „pravicové biblicko-eschatologické" nebo „levicové biblicko-sociálně-osvobozenecké" pohnutky křesťanstva způsobit nejednu horkou politickou situaci, která poslání a obraz církve diskredituje. Pravicový a levicový „křesťanský" politický aktivismus je dnes velmi patrný, stačí si zalistovat na internetu...

Zde velmi prosím o pochopení. Bránit Davida před Goliášem z mravních pohnutek je věc legitimní a nutná; jít ale do horkého boje na základě biblických pohnutek, pomáhat mečem Bohu v jeho království, je na této straně Kristova kříže naprosto nepřípustné.

Nekonečnou řadu dalších přehmatů ve jménu boha by nám, s jistou dávkou škodolibosti, připomněli obzvláště nevěřící, kteří se na náboženství, tedy i na křesťanství, často dívají jako na původce mnoha, ne-li všech, válek. Ve jménu boha bylo prolito mnoho krve i mezi věřícími. Křesťané přece nejsou nositeli meče, ale evangelia pokoje!

Jak mohou křesťané prosazovat biblické hodnoty?

V každodenním životě v těle nás obklopuje svět, jehož pánem je ten Zlý. Všichni jsme objektem i subjektem politických rozhodnutí a nikdo z nás se jim nemůže vyhnout. Nevyzývám k občanské pasivitě a nezájmu o dění kolem nás. Jen upozorňuji na to, že v okamžiku, kdy do spektra evangelia začleníme správu veřejných věcí, stav světa, státu, národa, etnika, oblasti, obce, rodiny nebo jednotlivce, ztrácí evangelium svoji jedinečnou mimosvětskou povahu, která je pro nás vymezena Pánem Ježíšem Kristem, a může být proměněno (zaměněno) v humanistické snažení. Jen mimochodem; Osvobozenecká teologie sboru, jehož členem je Barack Obama, americký prezidentský kandidát, učí, že Kristus se ztotožňuje jen s utlačovanými černochy. Černošské etnikum začleněné do evangelia politizuje tuto církev. Jsem přesvědčen, že Obama z tohoto důvodu prezidentské křeslo nevyhraje.

Téměř všichni, pro něž je Bible fundamentem pohledu na svět a věčnost, jsou v rozporu se světem v kritických otázkách národního a společenského zákonodárství. V otázkách ohledně potratů, homosexuálních svazků, rozvodovosti, prostituce, pornografie, obecné morálky a dalších témat se dnešní svět s křesťany neshodne. Do této oblasti bychom také mohli např. zahrnout i nesouhlas se stavbou nových mešit, či projevy extremismu jakékoliv formy. Křesťané nemají být aktivisty v tom smyslu, aby ve společnosti násilně a světskými zbraněmi nebo násilnými demonstracemi prosazovali Boží hodnoty. Křesťané boří a staví trpělivým vyučováním evangelia.

Pokud se někdo nechá ve svém aktivismu inspirovat příkladem z Nového zákona, kdy Ježíš vyhnal z chrámu penězoměnce bičem, připomínáme, že nová smlouva ještě nebyla ustanovena. Ježíš žil pod Zákonem a podle toho také jednal. Jeho čin byl předletničním obrazem toho, že ti, kdo s Božím slovem kramaří, budou vyhnáni i z dnešního Božího chrámu. Chrám byl tehdy „jen" fyzickým stínem pravého Božího chrámu - Církve, všech v Kristu.

Nová smlouva tedy nepoužívá násilí k prosazování Božího království. Násilí plodí jen násilí, které nikoho nepřesvědčí, spíše vzbudí vzdor a odpor. Křesťanský aktivismus a protesty proti potratům, homosexualitě, nemravnosti, mešitám nic zásadního nesvedou. To všechno je důsledek hříšného stavu světa, je to ovoce špatného stromu. Protesty mohou hořké ovoce špatného stromu dočasně očesat, ale strom přinese novou úrodu špatného ovoce znovu. Křesťanovo poslání je, zasadit nový strom, jehož kořenem je sám Ježíš Kristus. Takový strom ponese vždy dobré ovoce. Dobrý lékař léčí příčinu choroby, ne její příznaky. Světské páky, za které křesťané tak rádi tahají, občanské iniciativy, které očekávají morální změny za pomoci politických stran a funkcí, protesty a petice v ďáblově dominiu nikoho k poznání Boha a Jeho hodnot nepřivedou. Mravní problémy světa nemůže napravit žádná světská ani politická moc, i kdyby byla sebeosvícenější a sebemocnější, protože hřích plodící nemravnost je duchovní neduh - je to neznalost Krista!

Má být křesťan veřejně činný?

Samozřejmě! Křesťan má být především odpovědným a příkladným občanem. Svoji případnou veřejnou, politickou funkci ať vykonává v Boží bázni. Co je císařovo dá císaři, co je Boží odevzdá Bohu. Nikdy však nesmí ve své veřejné funkci zradit mravní principy, které mu uložil sám Pán Ježíš Kristus. Pavel to vystihl nejlépe:

• Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1 Korintským 9:21)

Jestliže je Křesťan ve své veřejné funkci nucen, aby opustil Kristův zákon, ať funkci složí:

• Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. (Exodus 23:2)

Bude-li věřící pronásledován, protože jeho hodnoty odporují politickým hodnotám světa, ať se chopí příležitosti a ukáže na jedinečnost Krista a evangelia:

• Boha je třeba poslouchat, ne lidi.... (Skutky 5:29)

To, že se máme starat o bližní, slabé, vdovy, sirotky, trpící, nemocné, ... to vše by mělo být pro křesťany samozřejmé. Křesťané by si měli uvědomit, protože jsou královským kněžstvem Boha všemohoucího, že se jich týká především duchovní zápas o duše nespasených.

Ve světě probíhá a bude probíhat dál duchovní a politický boj. Křesťané mají žít a hlásat Boží duchovní silou zjevení Božího Syna, tak aby byli světlem pro ty, kteří ještě žijí v zajetí tmy. Zaměřme se na to, aby naše rodiny, církve, sbory byly obrazem Božího království v nás. Neplýtvejme časem a energií přemítáním a strachováním se o budoucnost světa, Izraele, Evropy, ekologie, populačních a demografických prognóz. Nenabídneme-li znesvářeným stranám, Kristovu duchovní, apolitickou cestu pokoje, ať už jde o věřící nebo nevěřící, katolíky nebo protestanty, Židy nebo muslimy, evolucionisty nebo kreacionisty, pravičáky nebo levičáky, potom se nutně staneme pouhou součástí nějaké skupiny s politickými ambicemi.

• Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. (2. Timoteovi 4:1-3)

Náš duchovní boj skončí až 2. příchodem Pána Ježíše. Než se to stane, buďme odpovědnými občany, voliči, zaměstnanci, zaměstnavateli, ... nebuďme lhostejní k Božímu slovu ani vůči svému okolí. Radujme se z pro- následování pro Boží věc, přijímejme jej s pokorou a nadějí, není nic ztraceno, naopak:

• ... všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28)

- pst -

Zvolte hodnoceníUbohéNic mocUcházejícíDocela dobréDobréVýbornéVynikající