Úvod:

Tato úvaha vychází ze zamyšlení, které jsem přednesl v rámci přednáškového cyklu „Rozum a víra" v dubnu 2007, které pořádalo „Občanské sdružení Den" v Brně.

Již několik desetiletí se mnozí křesťané snaží evangelizovat rozumem a vědou, inteligentním projektem atd. Ztotožňuji se s tímto úsilím. Souhlasím, že tento přístup je pro současného člověka, obzvláště vzdělaného v přírodních vědách, potřebný a nutný, protože veškeré moderní vzdělávání je obehnáno obrannou zdí filozofie humanistického materialismu, v němž člověk vystupuje jako středobod všehomíra.

Úvod:

Tato úvaha vychází ze zamyšlení, které jsem přednesl v rámci přednáškového cyklu „Rozum a víra" v dubnu 2007, které pořádalo „Občanské sdružení Den" v Brně.

Již několik desetiletí se mnozí křesťané snaží evangelizovat rozumem a vědou, inteligentním projektem atd. Ztotožňuji se s tímto úsilím. Souhlasím, že tento přístup je pro současného člověka, obzvláště vzdělaného v přírodních vědách, potřebný a nutný, protože veškeré moderní vzdělávání je obehnáno obrannou zdí filozofie humanistického materialismu, v němž člověk vystupuje jako středobod všehomíra.

Jsem však také přesvědčen, jak biblickými texty, tak z vlastní zkušenosti, že vědecké důkazy existence inteligentního stvořitele mohou posloužit jen s omezenou účinností jako příprava pro skutečnou evangelizaci, totiž zvěstování Spasitele - Ježíše Krista. Jinými slovy, žádná chladnokrevná racionalita a rozumové uvažování nikoho nespasí. Vědecké důkazy o nutnosti stvořitele dají smysl jen tomu, kdo již v nějakého stvořitele věří, anebo tomu, kdo na jejich základech v nějakého stvořitele uvěří - to jsou ti, kteří potřebují slyšet Kristovo evangelium. Kdyby rozum, věda a přemýšlení o smyslu života, a z nich vyplývající „logické rozhodnutí" byly postačující k přijetí Ježíše Krista, potom by Boží práce - stvoření nového srdce, které jako jediné přijímá evangelium Kristova kříže - byla zneplatněna. Člověk by byl ověnčen vavříny „sebespásy" skrze své svobodné inteligentně-logické rozhodnutí. V konci konců by spása byla jeho osobní zásluha a měl by se čím chlubit:

Můj rozbor vědeckých důkazů a logické uvažování mě přivedly ke Kristu a spáse.

V podstatě by říkal:

Ti, co Krista neznají, za to mohou sami, protože nepřemýšlejí o důkazech, nemají řádný vhled do vědy, nepoužívají rozum a logické uvažování, jinak by dospěli ke „správnému" závěru a rozhodnutí jako já.

Jistě, bez zdravého intelektu není možné pochopit zvěst Božího ducha, protože Bible je psána jazykem a dotýká se naší osobnosti. Jen zdravý rozum rozumí jazyku, jenž má svoji větnou skladbu, gramatiku, atd. Někteří retardovaní lidé nemusí tedy pochopit evangelium, protože nechápou větnou skladbu jazyka a tím jim uniká i smysl Kristovy dobré noviny (evangelia). Naopak, evangeliu rozumí mnozí bezvěrci, protože mají dostatečně zdravý rozum, aby nutnost spasení pochopili. Setkal jsem se s lidmi, kteří říkali:

Cože? Vložit na Krista své hříchy? Aby mne v potrestání zastoupil? Takovou nespravedlnost bych mu nikdy neudělal. To si nezaslouží. Byl by to ode mne hanebný čin ... ponesu si svůj trest spravedlivě sám.

Nebo:

Protože nevěřím, že nevinný Ježíš Kristus zemřel na kříži, aby na něj byly vloženy moje hříchy, a aby byl za ně potrestán místo mne ... proto nebudu trávit věčnost v nebi s Bohem.

Čemu člověk rozumí, tomu ještě nemusí věřit. Dobře rozumím prohlášení, že je „země placatá", přesto mu nevěřím a nenosím jej v srdci právě z toho důvodu. Podobným způsobem mnoho nevěřících odmítá evangelium právě proto, že mu dobře rozumí. Výše zmíněné dvě odpovědi jsou vrozené každému přirozenému člověku, protože jeho svědomí mu říká, že uvrhnout neštěstí na nevinného je opravdu odporné. Uvěřit evangeliu rozumem je nemyslitelné, protože evangelium jde proti všemu co nám říká rozum i svědomí.

Evangelium je vůně. Boží lid tu vůni rozprašuje. Člověku s přirozeným rozumem ta vůně nevoní, je mu odporná. Člověku nadpřirozenému, jenž byl Božím Duchem znovuzrozen, ta vůně voní, protože jeho uvažování a myšlení je již jiné než rozum a svědomí přirozeného člověka:

• Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý? (2. Korintským 2:15-16)

Proč tatáž vůně jedněm nevoní a druhým voní? Přirozený rozum, který je ve vleku přirozeného hříšného srdce, ruku v ruce s humanisticko-materialistickým vzděláním, jsou skutečnou překážkou k přijmutí Kristova evangelia. Nikoliv naopak. Rozum, vzdělání a i ty nejvěrohodnější důkazy víru nevyprodukují, ale mohou jí posílit. Kde není Boží ruka, tam není víra, znovuzrození, spasení:

• Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? (1 Korintským 1:20)

Je zřejmé, že s pouhým rozumem, pokud jde o víru v Ježíše Krista a jeho evangelium, nevystačíme. Myslím, že sousloví „Rozum a víra" by mělo být postaveno jako otázka: „Je víra rozumná?" Nevěřící svět totiž vidí křesťany jako iracionální bloudy, prosťáčky a nerozumy, protože evangelium, z pohledu světského posouzení rozumem, vypadá nerozumně. Proto si ukážeme, že biblicky věřící člověk v žádném případě nepáchá intelektuální sebevraždu ani dnes, kdy se věda stala náhradou Boha. Můžeme říci, že víra je rozumná právě proto, že se řídí Božím, nikoliv lidským standardem rozumnosti:

• Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Izajáš 55:9)
  
• Čtenářům s přirozeným rozumem, bez otevřenosti vůči biblickému záznamu, budou následující řádky nutně připadat jako bláznovství (1K 1:20).

Čtenáři, kteří budou ochotni objektivně zkoumat, zda biblická tvrzení jsou rozumná, budou mít z následujících řádků užitek.

Rozumnost víry:

Žádný objekt víry nemůže být empiricky dokázaný. Kdyby mohl, potom bychom již nehovořili o víře. Víru nevnímáme pěti smysly:

• ...žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. (2. Korintským 5:7)

Víra v evangelium, což je důsledek znovuzrození z Ducha Božího, je však značně posilována rozumným, racionálním biblickým svědectvím o důkazech. Podobně koná soudnictví, když racionálně prokazuje vinu či nevinu na základě výpovědi svědků a doličných předmětů. Nikdo nemůže empiricky zopakovat jakoukoliv historii, která již proběhla v prostoru a čase, ať se jedná o bytí Ježíše Krista a jeho činů, nebo o zločin posuzovaný soudem. Všechny dějinné události, u kterých jsme nebyli, přijímáme nebo odmítáme vírou v důvěryhodnost svědků a doličných předmětů. Snad všichni věříme na základě důvěryhodného svědectví, a ne na základě empirického důkazu, že Kolumbus objevil pro tehdejší Evropu Ameriku roku 1492. Může to být pravda, ale nemusí - to nikdo nemůže dokázat. Veškerá víra je založena na příznacích situace. Věříme-li něčemu, potom nutně zvažujeme okolnosti. Nevidíme do budoucnosti, přesto můžeme na základě současnosti věřit, jak se bude budoucnost asi vyvíjet. Tak uvažují prognostici, ekonomové, investoři i jedinci. Stejným způsobem, na základě víry, vstupujeme do letadla, přecházíme silnici, konzumujeme jídlo, atd. Znovu zdůrazňuji, že víra v Ježíše Krista, a ve vše, co se biblicky vztahuje k jeho osobě, nemůže být vybuzena racionálně, tedy přirozeným rozumem, protože ten je od Boha oddělen a je v rozporu s biblickým tvrzením a požadavky:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2:14)

Přesto uvidíme, že víra v evangelium, ačkoliv nevyvěrá prvotně z rozumu, je rozumná a dává smysl. Víru v nějakého boha má mnoho lidí. Víra v Boha - Ježíše Krista, ale zůstává kamenem úrazu pro většinu...

Čtyři staro-moderní pohledy na Ježíše Krista:

1. Ježíš nikdy nežil. Zastánci této domněnky věří, že apoštol Pavel si Ježíše vymyslel z antických legend. Evangelia byla prý napsána později, tím byla vytvořena legenda, že Ježíš Kristus byl skutečnou osobou.

Náš letopočet, dnes všeobecně používaný téměř po celém světě, počíná tedy narozením iluzorní osoby... Pro ty, kteří staví na tomto předpojetí (presupozici), je celý tento článek bezpředmětný. Historicky neexistující osoba nemůže být pro ně kamenem úrazu. Je Ježíš jen mýtus a legenda?

2. Ježíš byl skutečnou přirozenou osobou, ale všechny zázraky, které se mu přisuzují, nejsou historicky platné. Z Nového zákona se o Něm nic objektivně pravdivého nedovíme.

Problém tohoto předpojetí (presupozice) spočívá v tom, že když Krista zbavíme všech nadpřirozených vlastností a jeho Božství, potom o Něm historie nemá vůbec co říct. Tento pohled představuje Krista jako na normálního člověka, velikého učitele chvályhodných kvalit. Ti, kdo staví na této představě (presupozici), pro ty jsou následující řádky rovněž bezpředmětné. Opět, Kristus nemůže být pro ně kamenem úrazu, protože není v lidské moci kohokoliv spasit. Obyčejný smrtelník, jakkoliv historicky významný, nemůže být kamenem úrazu.

3. Ježíš je zmytologizován, je učiněn pouhou legendou.

Teolog Rudolf Bultmann rozvinul systém, ve kterém vyloučil všechny nadpřirozené úkazy, které jsou s Ježíšem Kristem spojeny, a nazval je mýty. Studiem těchto mýtů se snažil dopátrat, jaké potřeby lidé tehdy měli, protože právě tyto potřeby, jak se domníval, je přiměly lidstvo k vykonstruování celého Ježíšova příběhu i jeho vzkříšení.

4. Není podstatné, zda ke vzkříšení Krista došlo nebo nedošlo. Co je podstatné a na čem záleží, je, že věříme.

Problém tohoto pohledu je v tom, že se může stát „pravdou" všechno, čemu věříme. Náš rozum a hodnocení zkušeností určuje hloubku a míru přesvědčení, bez ohledu na jakékoliv důkazy. Je to víra za každou cenu, bez ohledu na podstatu víry. To je ovšem rozvod s rozumem, iracionalita a intelektuální sebevražda.

Co je to kámen úrazu?

Je to biblický obraz, je to podobenství. Kámen úrazu je skála, o kterou se roztříští ten, kdo ji nevezme na vědomí. Kamenem úrazu může být cokoliv. Nevezmu na vědomí, že je na horách třeskutý mráz, neobleču se, a zmrznu. Podobně, Bible tvrdí, že Ježíš Kristus je kamenem úrazu pro všechny, kdo nevezmou na vědomí všechna jeho prohlášení. Bible tvrdí, že všichni, kdo nevezmou Ježíše Krista na vědomí se vším, co vykonal, řekl a učil, se o něj, o tu skálu, kterou se sám nazývá, roztříští a přivodí si smrtelný úraz:

• Neboť v Písmu stojí: „Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben." Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to „kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným", ale i „kamenem úrazu a skálou pádu". Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni. (1. Petrův 2:6-8)

Božství Ježíše Krista je kamenem úrazu

Ježíš Kristus se mnohokrát přímo nebo nepřímo prohlásil být Bohem. Jako Bůh jednal. To Židy popouzelo, protože jej považovali jen za pouhého člověka. Proto se jim, jak Bible tvrdí, stal kamenem úrazu. Podívejme se, zda používali rozum nebo víru. Starozákonní Bůh má několik jmen:

A) Adonai, ale to může být použito i pro člověka, například Abrahama: (Gn 18:12).

B) Zmnožený Elohim, které může být použito i pro falešné, nepravé bohy jako v tomto verši: (Dt 6:14)

C) Jáhve je osobní jméno pravého Boha a je výhradně používáno jen ve spojení s opravdovým Bohem. Nic a nikdo nesmí být zbožňován jako Jáhve:

• Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin [Jáhve], tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. (Exodus 20:5)

V následujícím verši Izajáš věrně reprodukuje to, co říká samotný Bůh:

• Toto praví Hospodin [Jáhve], král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není..." (Izajáš 44:6)

Dále se dovídáme, jak sám sebe biblický Jáhve nazývá. Jaké je jeho jméno? Jeho jméno je „JÁ JSEM". Jeho svébytná a neohraničená existence je jeho jméno a podstata.

• Já jsem Hospodin [Jáhve]. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. (Izajáš 42:8)
  
• Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám."  (Exodus 3:14)

Jáhve je jméno Boha. Jsem, který Jsem je jméno Boha. Nedivme se, že Židé pozvedali kamení, když Ježíš v podstatě řekl, že je Jáhve, následujícími způsoby:

1. Ježíš o sobě prohlásil, že je Pastýř:

• Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (Jan 10:11)

Ale Židé dobře věděli, že jenom Jáhve, Hospodin, jehož jméno ani nevyslovili, je ten jediný Pastýř.

• Žalm Davidův. Hospodin [Jáhve] je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. (Žalmy 23:1)

2. Ježíš o sobě prohlásil, že je Soudce, a bude soudit všechny národy. K tomu dodal, že má život Sám v sobě, tedy - že je, který je, že jeho podstata je bytí, tj. existence. To muselo Židy velmi popudit. Tak to stojí v Písmu:

• Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. (Matouš 25:31-32)
  
• Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. (Jan 5:26-27)

Židé dobře věděli, že jediný svrchovaný a konečný soudce, a Ten, který je, je jen Bůh, jehož Boží podstatu - Bůh - vyslovili, ale jeho osobní jméno - Jáhve - už ne:

• Ať se pronárody probudí a přitáhnou do Doliny Jóšafatu, zasednu tam a budu soudit všechny pronárody vůkol. (Joel 4:12)

3. Ježíš mluví s Otcem a o sobě tvrdí, že má Otcovu slávu, kterou měl vždy, již před tím, než byl stvořen svět:

• A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.  (Jan 17:5)

Ale Jáhve Starého zákona jasně prohlásil, že svoji slávu nedá nikomu.

• Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. (Izajáš 42:8)

Proto Ježíš Kristus musí být Jáhve, Ježíš Kristus je Hospodin, protože má veškerou slávu, kterou vždy měl před svým vtělením v Syna člověka.

Žasneme, že samotný Bůh, Jáhve chodil po této Zemi jako člověk - Ježíš Kristus.

4. Ježíš o sobě prohlásil, že je Ženich své církve, ženich celého svého lidu:

• Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. (Matouš 25:1)
  
• A přistoupil jeden ze sedmi andělů ... a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu [církev], choť Beránkovu." (Zjevení 21:9)

Židé Starého zákona se ale považovali za jedinou právoplatnou Hospodinovu manželku a nevěstu. I Starý zákon popisuje Boha Jáhve jako Ženicha:

• Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh [Jáhve] bude veselit z tebe. (Izajáš 62:5)

5. Vzkříšený Kristus řekl, že je první a poslední, alfa a omega, tedy všeobepínající:

• Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední..." (Zjevení 1:17)

Ve Starém zákonu Hospodin Jáhve řekl totéž. Novozákonní Ježíš Kristus a starozákonní Hospodin - Jáhve jsou dvě osoby jednoho trojjediného Boha:

• Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není..." (Izajáš 44:6)

6. V žalmech se Židé dočetli, že nevyslovitelný Jáhve je světlo, spása a život:

• Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? (Žalmy 27:1)

Ale starozákonní Židé slyšeli „pouhého" člověka, Ježíše, který je svými výroky popouzel:

• Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (Jan 8:12)

Židé veskrze rozuměli tomu, že se Ježíš Kristus činí roven Bohu - Jáhve, proto se jim stal kamenem úrazu.

7. Hospodinovo jméno, kterým se sám nazval, je JSEM. Jeho absolutní podstata bytí je jeho existence. On je ve všech svých atributech, vlastnostech, neomezený, tedy i ve vlastnosti bytí. Proto je nevymezitelný, tj, nedefinovatelný, protože nemá ani počátek ani konec:

• Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám." (Exodus 3:14)

Nejsilněji zaznívá Kristovo Božství, když nepřímo, ale v podstatě, používá nevyslovitelné jméno Jáhve, tedy JSEM:

• Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem." (Jan 8:58)

Pro Židy to bylo neslýchané rouhání. Proto ho chtěli kamenovat. Nad jakoukoliv pochybnost jim bylo zřejmé, že se Ježíš stavěl na roveň Bohu. Ježíš byl nepřekonatelným kamenem úrazu:

• Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu. (Jan 8:59)

Božství Ježíše Krista je stěžejní otázka, která musí být vyřešena v srdci každého člověka. Popření Kristova božství vylučuje každého, bez výjimky, ze spásné milosti. O tom Bible nemlčí. Ježíšovo „Já jsem" se kryje s jeho bohorovností:

• To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň. (Jan 5:18)

Ježíšovo „Já jsem" se rovněž kryje s jeho mesiášstvím. Ježíš jasně o Sobě prohlásil, že je Mesiáš, což Židy a mnohé pohany hlásící se ke křesťanství, rozlítilo ještě více:

• On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: "Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?" Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?" Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti. (Marek 14:61-64)

Ježíš se přiznal ke svému mesiášství slovy „Já jsem!" což bylo v podstatě totožné s nevyslovitelným jménem Jáhve. Pro nás úžasné, pro Židy urážlivé, pro mnohé racionální lidi popuzující!

Jeho samotné jméno „Já Jsem" porazilo oddíl vojáků. Je nepochopitelné, že potom, co se zvedli ze země, stejně vykonali to, k čemu byli předurčeni:

• Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?" Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského." Řekl jim: „To jsem já." Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl „to jsem já", couvli a padli na zem. (Jan 18:3-6)

Ani logika, ani rozum, ani věda je nezastavily. Racionálně bychom očekávali, že by si měli jeho zatčení rozmyslet po zkušenosti, kdy je jeho pouhé jméno srazilo k zemi!

8. Ježíš přijímal uctívání jako Bůh, měl Božskou autoritu, protože má veškerou moc ve svých rukách:

• Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi". (Mt 28:17-18)

9. Ježíš jasně prohlásil, že se máme modlit, tedy prosit v jeho jménu! Ježíš má moc cokoliv učinit. Cokoliv učinit může jen Bůh a Ježíš jím jistě je:

• A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (Jan 14:13-14)

Židé bez pochyb rozuměli Ježíšově tvrzení o jeho Bohorovnosti.

• Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?" Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." (Jan 10:31-33)

10. Ježíš se hlásil k božským titulům a jednal s neodvolatelným právem jako Bůh.

• Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy." Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?" (Marek 2:5-7)

Ježíš hned svým duchem poznal, o čem [zákoníci] přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: „Odpouštějí se ti hříchy," anebo říci: „Vstaň, vezmi své lože a choď"` Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy, řekne ochrnutému:

• „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli." (Marek 2:8-12)

Ježíš svoji moc odpustit na místě dokázal očividným zázrakem - uzdravením. Říci „odpouštějí se ti hříchy" by totiž mohl říci každý, ale uzdravit ochrnutého může jenom Bůh a tím Kristus je!

11. Ježíš Kristus má moc jako Otec vzkřísit těla mrtvých:

• Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce. (Jan 5:21)

Aby to Ježíš potvrdil, tak dodává, že má právo mrtvé, spasené i nespasené nejen vzkřísit, ale i soudit:

• Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5:25-29)

Ale Starý zákon nám nad jakékoliv pochybnosti říká, že pouze Bůh Jáhve je životadárce, který vyvádí své spasené z „podsvětí" do „nadsvětí". Proto Ježíš Kristus musí být Bůh, ten jedinečný Jáhve. Trojjedinost Boha si neumíme představit, ale úlohy všech třech osob, Otce, Syna a Ducha jsou zřejmé:

• Hospodin [Jáhve] usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. (1. Samuelova 2:6)

12. Ježíš Kristus požaduje, aby byl stejně uctíván jako Otec. To bylo pro Židy to nejopovážlivější tvrzení. Zde je přímý Ježíšův výrok:

• ... aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. (Jan 5:23)

Mnozí Židé si nemohli připustit, že by samotný Jáhve sestoupil na Zem v podobě poníženého člověka. Jejich zákonický náboženský přístup je oslepoval. Očekávali mesiáše, který je ochrání před pohanským Římem, chtěli své silné království:

• To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň. (J 5:18)

Mohli bychom nyní namítnout, že vlastně Židé Boha znali, proto jej chránili před samozvanci. Jak mohli vědět, že Ježíš nebyl jeden z nepravých mesiášů? Objasní to následující verše:

• Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům? (Jan 5:46-47)

Židé nevěřili v Ježíše Krista, protože nevěřili ani Mojžíšovi, ani prorokům, ani svému starozákonnímu Písmu:

• Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně [Kristu]. (Jan 5:39)

I dnes je mnoho nábožensky založených lidí, kteří nevěří Písmu, nevěří, že Ježíš Kristus je Bůh. Zde je jen jeden příklad z pera Daniele Rause, který klade otázky a Václav Malý odpovídá:

Kdo je podle vás křesťan?

Křesťan je především ten, kdo žije zodpovědnost před Bohem. Nejenom před lidmi anebo před svým posláním. Člověk pokorný a tolerantní, který dovede přiznat své chyby a uvědomuje si svá omezení. Člověk, který dokáže, když je toho třeba, obětovat sám sebe ve prospěch druhého. To je pro mě křesťan.

Kam byste v této souvislosti zařadil Václava Havla?

V tomto smyslu Václav Havel je křesťan, i když se jeho víra zcela nekryje s učením katolické církve. Aniž ho glorifikuji, naopak dobře vím o jeho chybách, je to člověk pokorný, který dovede přiznat své chyby, a především člověk, který žije zodpovědnost vůči Bohu. Bohužel málo politiků, jak v Čechách, tak i na Slovensku tuto zodpovědnost žije a snaží se ji přinést do politického života.

Dá se říct, v kterých konkrétních věcech se jeho víra nekryje s učením katolické církve?

Například božství Ježíše Krista. On bere Ježíše jako autentického člověka, ale nikoliv jako Božího syna. A potom život svátostí, který on, přirozeně, nepraktikuje.

Daniel Raus: „Politika a ideál" str. 50, Návrat 1992

Ježíš Kristus, to je ten kámen úrazu nábožensky založených lidí, protože Písmo výslovně říká:

• Kdo jiný je lhář než ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je ten antikrist, který zapírá Otce i Syna. (1. Janův 2:22)

Mesiášství Ježíše Krista je neoddělitelně spjato s jeho Božím synovstvím, tj., že je Bůh. Být a žít bez Krista znamená být antikristem. Je to každý, kdo nevěří, že Ježíš Kristus je Mesiáš, tj. Syn živého Boha. Byl jsem lhářem a antikristem 37 let. Václav Havel není výjimka. Když se Ježíš zeptal apoštolů, za koho ho mají, Petr odpověděl:

• Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" odpověděl mu Šimon Petr. Ježíš mu na to řekl: „Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích ... (Matouš 16:16-17)

Věřit, že Ježíš Kristus je Mesiáš a Syn Boží, není nikomu zjeveno rozumem, tedy tělem a krví, ale samotným Bohem. Izolovaný rozum nikoho nespasí. Velké množství světové populace popírá Božství Ježíše Krista, čímž se kvalifikuje, podle definice apoštola Jana (1. Jan 2:22), do množiny lhářů a antikristů. Dále:

• Žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě! (1. Janův 4:3)
• Do světa vyšla spousta bludařů, kteří nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle. Každý takový je bludař a antikrist. (2. Janův 1:7)

Samozřejmě, mnoho lidí věří, že Ježíš Kristus přišel na tento svět v těle jako autentický člověk. To ale není spásná víra! Přirození lidé nemohou přijít na svět jinak, než v těle. To je normální a přirozené. Pravá víra, která vede ke spáse, se vztahuje k Bohu, Ježíši Kristu, který přišel v těle na svět, aby vykoupil a spasil svůj lid z hříchu:

• Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, ... (Římanům 8:3)

Navzdory předchozím biblickým veršům Václav Malý považuje Václava Havla, v lidském smyslu, za křesťana, který ale nevěří v Boží synovství Ježíše Krista (syn = dědic). Apoštol Jan ale naopak řekl, že ten, kdo popírá Ježíše Krista, Syna Božího, přišlého v těle, je lhář a antikrist. I když je to neradostný závěr, je na místě si položit otázku - Kdo z nich má pravdu? Václav Malý nebo apoštol Jan?

Ježíš Kristus JE kamenem úrazu, o který se roztříští mnoho obyčejných i významných osobností. Podobně je nutné se ptát, zda Bible je pouze moudrá kniha nebo jde o Slovo Boží?

Víra, ačkoliv nepramení z rozumu, je rozumná:

Ten, kdo tvrdí, že Ježíš Kristus byl jen autentický člověk, obyčejně také dodává, že byl velikým učitelem. Tento obvyklý pohled je rozumově (racionálně) a logicky naprosto neudržitelný. Ježíš řekl mimo jiné:

• Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Matouš 28:18b-19)

Takové prohlášení mohl říci jenom člověk - slabomyslný, člověk - lhář, nebo člověk - Bůh. Čtvrtá možnost, že by to mohl prohlásit moudrý a mravní učitel, je nemyslitelná a nelogická, protože moudrý a mravní autentický člověk si nemůže nárokovat absolutní svrchovanost nad vesmírem a zemí. Takovou svrchovanost si může totiž nárokovat jen:

1) blázen, který se považuje jednou za Napoleona, podruhé za boha, potřetí za hrocha, který opravdu neví, co tvrdí - v tomto případě je Kristus slabomyslný.

2) vypočítavý lhář, který nalhává z mocenských a prospěchářských důvodů všem lidem, aby ho následovali, že on je ten pravý mesiáš - v tomto případě je Ježíš Kristus sám antikristem a ďábelským lhářem.

3) Bůh - v tomto případě je Kristus Bůh. Bible a Ježíšova prohlášení nám možnost autentického, moudrého a mravního člověka ani neponechává.
Kdo si myslí, že Ježíš Kristus byl jenom autentický člověk, a současně bere vážně Ježíšovy výroky, tak musí nutně rozumově a logicky dospět k závěru, že Ježíš buď byl:

a) Slabomyslný lunatik - v případě, že si hloubku svých prohlášení neuvědomoval.

b) Nejďábelštější a nejrafinovanější lhář, jaký kdy v historii lidstva žil - v případě, že si dobře a záměrně naplánoval svou na scestí svádivou propagandu.

Závěr:

Biblická víra a spasení nevycházejí z člověka, ale pramení z Boha. Určitě nepocházejí z přirozeného lidského rozumu. Přesto víra je rozumná a logická. Boží rozum a logika jsou ovšem diametrálně odlišné od padlého, hříchem poznamenaného přirozeného rozumu a logiky člověka. Proto jsou přirozený lidský rozum a logika jako oheň. Jsou dobrými sluhy, ale špatnými pány; nemůžeme na ně spoléhat, ale musíme s nimi zacházet velmi opatrně. Rozumnost a logika evangelia stojí na Boží rozumnosti a logice. Křesťané o své víře často, obzvláště v akademickém prostředí, raději mlčí, protože se obávají opovržení intelektuální elity. Jejich neplodnost vězí v tom, že se chtějí „intelektuálům a akademikům" zalíbit a argumentovat v rámci jejich přirozeného rozumu a logiky. Tak mohou nanejvýš presentovat víru „něcismu", tedy že něco nad námi musí být. Křesťané musí argumentovat Boží rozumností, která je velmi vzdálená té přirozené.

- pst -

Zvolte hodnoceníUbohéNic mocUcházejícíDocela dobréDobréVýbornéVynikající