« Nezáleží na tom, ze které církve přicházíme, záleží na tom, kam jdeme a zda

následujeme Pána Církve!

Jistě jste se již setkali s křesťany, kteří tvrdí, že žijeme v posledních dnech, že nastává doba rozpadu klasické organizační struktury viditelné církve, a tudíž funkci církve začínají plnit již pouhé skupinky křesťanů, ne-li jednotlivci samotní. Zkrátka: tito křesťané, aniž by svou teologií snad sami patřili k extrémnímu adventismu, přece jenom nevýslovně hlásají hesla typu: "Pryč s tradiční církevní hierarchií", "Nenecháme se vést lidmi, nás vede Pán" anebo "Teologie je lidský výmysl, my se řídíme Biblí". Takovéto nebo podobné verze dnes slýcháváme více než často. V důsledku tohoto způsobu myšlení pak vznikají takzvané "nezávislé" skupiny křesťanů, "svobodné" církve a církvičky včetně desítek a možná stovek i tisíců individualistů, kteří považují svůj způsob bohoslužby vzhledem k současnému stavu okolní tradiční církve za nejpřijatelnější a nejpřiměřenější.

Je třeba uznat, že tyto skupinky i  jednotlivci mají ke svému jednání řadu pochopitelných důvodů. Ba i ona nevyslovená hesla skýtají určité pravdy. Leč je nutno se tázat po definici slov. Co tím vlastně myslí? Jaký je pravý důvod odmítání klasické organizační struktury církve a má jejich řešení biblické i praktické opodstatnění?

Zmíněná tendence nezávislých skupin i jednotlivců je často podmíněna a ospravedlňována následujícími obavami, které jsou někdy podloženy vlastními zkušenostmi, většinou však nikoli a daná tendence je přijímána automaticky. K těmto obavám patří zejména obava před nárůstem a koncentrací moci v rukou jednotlivců; obava před kladením důrazu na vnější strukturu církve namísto vlastního učení a ohniska bohoslužby, totiž Krista; obava před jednotvárností a zmechanizováním církevního života, a podobně. V mnoha případech jsou takové otázky jistě na místě. Lze ale z  jednotlivých případů vyvodit obecný závěr, že dnes nabývá na platnosti prototyp struktury rané křesťanské církve? To bezesporu nelze, ba i ona představa prototypu rané církve je falešná. Uveďme si ale, o jaké konkrétní praktiky klasické organizační struktury církve jde především.

Je to zejména role placeného kazatele, role teologa, čímž rozhodně nemám na mysli teologii akademickou, ale aplikovanou, a role volených starších. To jsou základní pilíře klasické organizační struktury, od nichž se vše ostatní odvíjí.

Při argumentaci se často odkazuje na pracující apoštoly, zejména na apoštola Pavla, který šil stany a své evangelizační, učitelské, apologetické, pisatelské i staršovské práci se údajně věnoval po práci. Zkrátka, jako by termín "placený kazatel" nepatřil do biblického rámce. Tento krátkozraký argument má však biblické i praktické nedostatky. "Dělník je hoden své mzdy," čteme v Písmu, čímž je míněno, že odměna, dary a podpora kazateli nebo dělníku na vinici Páně, chcete-li, je rozhodně patřičná. Práce kazatele je svým způsobem práce jako každá jiná, byť má tak smysluplný cíl. Skutečnost, že existují kazatelé, kteří své funkce zneužívají, nic neubírá na její obecné platnosti, a to jak z biblického, tak praktického hlediska. Sám apoštol Pavel by nikdy nebyl schopen vykonat to, co vykonal za předpokladu, že by měl 8 či 10 hodin šít stany a pak v plné fyzické i intelektové síle efektivně hlásat evangelium, učit, psát, kázat, atd. Tvrzení, že jako apoštol byl zvláště vybaven mocí od samotného Ježíše, o  což bychom měli usilovat všichni, což ale neplatilo a neplatí pro křesťany obecně, opět nic nemění na skutečnosti jeho vlastního padlého stavu. Apoštolové nebyli žádní supermani. Takové nereálné představy o apoštolech, natož o současných kazatelích jsou od křesťanů velmi nefér. Sám také neznám jediného kazatele, který by byl schopen efektivní služby a kvalitní biblické výuky takzvaně "na půl úvazku", o takovéto práci po zaměstnání ani nemluvě. Nereálné a tak trochu levicové představy některých křesťanů o roli kazatele často přinášejí velmi smutné a nehumánní výsledky.

Ale citujme samotného apoštola Pavla, na kterého se odpůrci placené kazatelské služby tak často odvolávají. Pavel se ve svém 1. listu Timoteovi sám odvolává na již zmíněný verš z  Písma o dělníku, který si zaslouží mzdu. Navíc zde hovoří dokonce o  odměně pro starší:

Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.

Ona obava odpůrců role kazatele, že se vytváří předpoklad k jednostrannému způsobu výkladu a výuky, a třeba chybnému, zcela opomíjí předpoklad biblický, že v dynamicky se rozvíjející církvi, což odporuje prototypu malých uzavřených skupinek, se role starších uplatňuje i ve výuce, korigování doktríny, ba i v kázání, pokud v církvi existuje více placených kazatelů. Tím se přirozeně zamezuje možnosti vzniku kazatelského diktátu jedné osoby. To je biblický prototyp dynamicky rostoucí, živé církve.

Dále v listu Galatským Pavel píše: "Kdo je vyučován ve slovu, nechť se s  vyučujícím dělí o všechno potřebné k  životu." (6:6)

Ona dělba má dnes samozřejmě jiný než naturální charakter. S tímto a dalšími verši novozákonního kontextu souvisí ještě jedna záležitost. Totiž představa, že vyučujícím a kazatelem může být kdokoli nebo kdokoli, kdo je ustanoven starším, je zcela falešná, neboť opomíjí funkci specifických darů, zejména darů poznání, daru učitelství atd. Je paradoxní, že tyto dary jsou snad nejvíce opomíjeny v samotných charismatických církvích. Vykládání Písma zcela subjektivním způsobem, bez pracné přípravy a patřičných teologických znalostí pak nemá s darem poznání či vyučování nic společného. Důkladná příprava a hlubší znalosti však vyžadují čas, podmínky, samostatnost atd., čehož člověk, při vší úctě ke všem obětavým Božím pracovníkům, při zaměstnání není schopen.

A do třetice k placené roli kazatele z  úst apoštola Pavla: "Který voják slouží za vlastní peníze?", píše kriticky věřícím v Korintu.

Peníze, oficiální funkce, teologie - to jsou všechno věci, bez nichž se padlý člověk neobejde ani v církvi. Přesto jsou mnoha věřícím spíše kamenem úrazu. Jenže každý řád jako takový je Božím darem proti jinak hrozícímu chaosu. A právě ten lze pozorovat všude tam, kde se funkce řádu zanedbávají a opomíjejí. A nejde jen o chaos organizační či sociální, ale především doktrinální, teologický, zkrátka - chaos v učení, což má dříve nebo později vážné negativní důsledky. Jak ale stanovit praktický řád církvi, když v  posledku vytvářejí danou viditelnou církev nebo sbor jenom lidé?, ptají se někteří. Tato otázka sama obsahuje nebiblickou dělbu mezi duchovním tělem církve, totiž Kristem a Božím Slovem, a fyzickým tělesem církve, sboru, čili organizační strukturou. Právě zde by měla panovat jednota. Vždyť obecné i dostatečné jednotlivé zásady k vytvoření harmonie v církevním životě nám Pán Bůh dal ve svém Slově. Dal nám samozřejmě i rozum a  cit, abychom toto vše s modlitbou a pod jemným vedením Ducha Svatého uskutečňovali. Ne-li dokonale, pak alespoň dostatečným způsobem. Stále bychom měli pamatovat na to, že jsme padlí lidé žijící v padlém světě. A proto i takové demokratické volby staršovstva jsou jenom aplikací Bohem daného rozumu do praktického života církve. Nelze spoléhat na to, že za nás uskuteční volbu Bůh skrze ohnivý prst spočinuvší nad hlavou kandidáta, a tudíž že za nás ponese zodpovědnost; stejně tak nelze bláhově spoléhat na to, že autority, kazatelé a starší začnou fungovat automaticky, přirozeně. Tím bychom přehlíželi naši vlastní hříšnou podstatu. Takový postup pak přirozeně vede spíše ke vzniku kultu osobnosti, autoritářskému řízení jednou osobou, ambiciózním tendencím jednotlivců atd. Zkrátka ke všemu tomu, čemu se vlastně na počátku chtěli vyhnout právě zmíněným způsobem.

Budeme-li v našich úvahách nad hříšnou a padlou lidskou podstatou uvažovat s Biblí v ruce ještě dále, pak nám nutnost dalších klasických organizačních záležitostí vyplyne docela přirozeně, např. klasický způsob a doba bohoslužby, nezbytná registrace ve společenském zřízení, všestrannost mimocírkevních aktivit, atd. Pokud se toto zanedbává a opomíjí, vznikají introvertní, uzavřené komunity se samolibým učením i praxí, které mohou být světlem a solí světa a společnosti jen stěží.

Jistě, nelze zlehčovat zklamání, nelásku i lež, kterých se mnohým křesťanům v klasické církevní struktuře třeba dostalo. Avšak to není důvod k vytváření struktur samolibých. Pamatujme na to, že Hus, Luther ani Kalvin nebyli revolucionáři, ale reformátoři. Ti nebojovali za zrušení církevního řádu tam, kde neprotiřečil Písmu. Snažili se změnit obsah, nikoli nutně stávající organizační strukturu. Vždyť právě v obsahu, v pravdě tkví svoboda v Kristu.

- P. B. -

« Kéž se církve vzdají

žárlivého soupeření! To přece není čestný zápas, v němž by se mohl angažovat Bůh,

ale rány pod pás a k tomu

do vlastního těla!