Proč je na světě tak málo zla?

  • On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5, 45b)

V minulém článku seriálu o předurčení, Stav padlého člověka – aneb – čekání na peklo byla řeč o zoufalém stavu padlého člověka. Na základě jednoho ohlasu usuzuji, že mohlo dojít k nedorozumění, a proto raději na vysvětlenou připomínám, že v článku P3 byla řeč o srdci/charakteru padlého člověka, tedy zmíněný zoufalý stav srdce se netýkal opravdu obrácených křesťanů. Stav srdce křesťanů se radikálně liší, ale tím se, dá-li Pán, budeme zabývat později. Nyní se pojďme věnovat následující logické otázce: „Jak je možné, že je ve světě tak málo zla, když jsou křesťané v menšině a každý výtvor srdce padlého člověka je od mládí zlý?" Jak vidíte, bereme-li vážně Bibli, jsme nuceni si položit přesně opačnou otázku, než jakou si kladou lidé, kteří věří, že člověk je v zásadě dobrý. Ti se naopak diví, kde se ve světě bere tolik zla. Ale zpět k naší otázce, proč je ve světě zla tak málo? Proč Vás cestou do práce někdo nezabil nebo alespoň neokradl? Jak to, že jste zaparkovali auto před obchodem a nikdo Vám ho neukradl? Proč je tedy ve světě tak málo zla, když je padlý lidský charakter podle Bible tak zlý? K formulaci této otázky nás přivedly biblické výpovědi o padlém člověku, tak pojďme odpověď na ni hledat rovněž v Bibli.

I. Všeobecná Boží milost

Když čteme Bibli pozorně, zjistíme, že v padlém světě působí něco, co bychom mohli nazvat všeobecnou Boží milostí. Tuto milost úžasně vystihuje biblický verš Mt 5,45b, Mt 5, 44-45:

  • Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Člověk nemusí být dobrý na to, aby se mohl těšit z toho, že na něj svítí slunce. Je to milost, kterou si nezaslouží. Ovšem to, že člověk dostává od Boha nezaslouženě na tomto světě mnoho dobrých věcí, ještě nic neříká o tom, zda nakonec bude či nebude spasen. Déšť zavlažuje jak pšenici, tak plevel, sluníčko svítí jak na pšenici, tak na plevel, a tak obojí pospolu roste, aby obojí vzalo jednou zcela odlišný konec.

A jak se všeobecná Boží milost konkrétně projevuje?

Za projev Boží všeobecné milosti lze považovat následující příklady:

1. Bůh maří plány padlého stvoření. Znamená, že nedovoluje lidem realizovat všechny záměry jejich padlých srdcí:

  • Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí. (Ž 33, 10)

Tento verš může některým znít negativně, ale když si představíme například maření záměrů nacistů nebo komunistů, tak vidíme, že můžeme být Pánu Bohu za takové maření vděčni.

2. Bůh dává člověku jistou „brzdu" ve formě svědomí – jistého vnitřního zákona.

Zde jen připomeňme, že život v souladu se svědomím člověku umožní „žít lépe", ale nestačí sám o sobě na dokonalost před Bohem.

3. Existuje sytém světské moci ustanovený Bohem:

  • Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. (Ř 13, 1-4)

Člověk je díky existenci tohoto systému odrazován od zlého jednání strachem z trestu – například z uvěznění. Policie nebo justice samozřejmě nefungují vždy ideálně. Ale dovedeme si představit, jak by se zlo rychle rozšířilo, kdyby neexistovaly vůbec a zavládla by naprostá anarchie?

4. Milost šířená skrze křesťany. Křesťané nesou evangelium dalším lidem a ti, kterým je od Boha dáno, aby uvěřili, uvěří a jsou spaseni. Protože však křesťané mají činit dobře všem lidem, vzpomeňme například výše uvedený verš Mt 5,44, šíří skrze ně Pán Bůh i svoji všeobecnou milost k lidem, kteří nikdy spaseni nebudou.

II. Sebezáchovné lidské chování

Dalším vysvětlením, proč padlí lidé nejednají vždy tak zle, jak by odpovídalo jejich charakteru, jsou principy, které bychom snad mohli nazvat sebezáchovným jednáním. Mohli bychom jmenovat:

1. efekt: „abych nenarazil"

Každý člověk brzy zjistí, že extrémně zlým nebo neurvalým jednáním brzo zkříží zájmy jiných lidí. Brzo se proto ve vlastním zájmu naučí jednat patřičně uhlazeně i s lidmi, které nesnáší, protože ví, že tak prosadí své zájmy snadněji.

2. efekt: „solidarita pirátů"

Jak známo, piráti jsou neurvalí a nelítostní mořští bandité, kteří neváhají zabíjet. Protože jsou však na jedné lodi, dovedou ve vzájemném vztahu respektovat určitá pravidla a jednat spolu alespoň s jistou dávkou ohleduplnosti. Podobně padlí lidé mají vědomí, že jsou na jedné lodi, a zejména v jistých skupinách se tak k sobě chovají mnohem lépe, než by odpovídalo jejich zkaženosti.

III. Motivace k „dobrému" falešnou vírou

Dalším jevem je „relativně lepší jednání" na základě chybných předpokladů a ze špatných motivů:

1. efekt: „zasloužím si spásu svými skutky"

Mnozí lidé věřící nejrůznějším falešným náboženstvím jsou přesvědčeni, že si mohou spásu zasloužit svými „dobrými skutky". Spásu si samozřejmě takto zasloužit nemohou, ale i když jednají na základě nepravdivých předpokladů a špatných motivů, jednají přece jen „lépe", než kdyby jejich vnitřní zkaženost nebyla touto falešnou vírou krocena.

2. efekt: „dokážu být dobrý i bez Boha"

Je to v zásadě varianta předchozího bodu adaptovaná na víru v neexistenci Boha. Ateisté se snaží často „jednat dobře", aby si dokázali, že to jde i bez víry v Boha.

Shrnutí

Ačkoliv je každý výtvor padlého lidského srdce od mládí jen zlý, existuje určité Boží působení, které spolu s jistými, Bohem danými zákonitostmi, působí, že se život na světě nestává peklem, ve kterém by se v každém okamžiku projevovala naprostá zkaženost padlého člověka v plné míře. Zkrátka, padlý člověk jedná obvykle mnohem lépe, než by odpovídalo jeho padlému stavu. Díky Bohu působí tedy ve světě mnohem méně zla, než kdyby byla lidská zkaženost naplno puštěna ze řetězu. Výše zmíněný výčet důvodů jistě není vyčerpávající a čtenáři při studiu Bible objeví jistě mnohé další. Skutečnost, že je lidská zkaženost mírněna, však očividně není zásluhou člověka a srdce padlého člověka zůstává beznadějně zlé. Existuje tedy pro padlého člověka nějaká naděje? Touto otázkou se budeme, dá-li Bůh, zabývat příště.

– Předurčení P4, reformovaný –

Pokud si chcete přečíst celé pojednání a další pokračování, jděte na stránky: www.granosalis.cz