Abychom pochopili celou problematiku Melchisedecha, musíme nejprve pochopit širší souvislosti, především vztah a rozdíl mezi starou, mojžíšovskou, tj. „sínajsko-hagarovskou" smlouvou a novou, Kristovou, tj. „sijónsko-sárovskou" smlouvou; rozdíl mezi Sínají a Sijónem, Hagar a Sárou; rozdíl mezi starým Božím lidem, tj. etnickým Izraelem a novým Božím lidem, tj. církví, v níž etnický původ již nerozhoduje. Z těchto a dalších paralel (souběžností) nám vyplyne i rozdíl mezi Abrahamem, totiž áronovským kněžstvím, a kněžstvím Kristovým - podle řádu Melchisedechova. Tak tedy:
A. Naplnění slibů
Na Starý zákon můžeme pohlížet jako na slib a na Nový zákon jako na naplnění tohoto starozákonního slibu. Starý zákon jsou obrazy a portréty Krista, Nový zákon je Kristus sám!
Starý zákon neustále připomínal, že v posledních dnech přijde Mesiáš a ustanoví novou a lepší smlouvu než byla ta stará, která sloužila smrti, protože ta byla založena na liteře Zákona. Nová smlouva bude dokonalá, protože bude založena na oživujícím Duchu Pána Ježíše Krista. Pouze Kristus byl schopen naplnit Starou smlouvu a tak vykoupit svůj lid. Všechna starozákonní zaslíbení jsou již v tomto okamžiku, naplněna v našem Pánu Ježíši Kristu:
Na naplnění Staré smlouvy v Nové smlouvě Pána Ježíše Krista poukazoval již Mojžíš. Ten velmi dobře chápal, že jeho úkol byl pouze přechodný, obrazný a zaslibující. Věděl, že ten pravý a konečný prorok, jenž vyvede všechen Boží lid, jak z Židů tak z pohanů, do té skutečné zaslíbené nebeské země, kde budou příbytky vybudovány samotným Bohem, teprve přijde!
Boží zaslíbení, která Bůh vyslovil ústy svých starozákonních proroků, vyplnil skrze svého Syna. Kristus je ten jediný zprostředkovatel věčné Nové smlouvy. On vládne na nebeských výsostech jako Pán a Král svému království, jež není z tohoto světa. Proto ani jeho zaslíbený lid z Židů a pohanů nepatří tomuto světu, ale má občanství v nebesích. Kristus je tím Apoštolem a Nejvyšším Knězem našeho vyznání. O něm nám již psal prorok Jeremjáš. Jeremjáš nemluvil výhradně k národnímu Izraeli (viz Ř 9:6), mluvil k Božímu Izraeli, ke všem vyvoleným ze všech pronárodů. Naplnění slibů se přece vztahuje na Abrahamovo potomstvo a ten je otcem nejen Židů, ale i hlučícího davu pronárodů, (Gn 17:4)!
Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká [Jr 31:31-34]: `Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den [na Sínaji], kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: `Poznej Pána´, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.´ Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché [ústy Jeremjáše], blíží se zániku. (Židům 8:6-13)
Věk církve, věk mezi oběma Kristovými příchody je věk posledních dnů, v kterém k nám Bůh promlouvá ne skrze proroky, ale skrze svého Syna, Ježíše Krista:
Starý zákon je tedy o Kristu a jeho těle (církvi), Nový zákon je Kristus a jeho tělo (církev)! Mojžíš v podstatě varuje pokristovské generace Božího Izraele [Dt 18:15-19; Sk 7:37; J 1:21,25; Mt 17:5; Lv 23:23-32; Ž 2:12]:
Poslouchejte Krista nebo zahynete. Já a všichni proroci, kolik jich jen bylo, „pouze" na něj ukazujeme. Vzhlížejte ke skutečnosti, jež je zprostředkovaná Synem. Nevzhlížejte ke starozákonním stínům a předobrazům, které Kristovu skutečnost jen nastínily.
Veškeré Boží zaslíbení je obsaženo v plném Božství Ježíše Krista. Starozákonný slib byl předjímajícím očekáváním. Novozákonní naplnění v Kristu je lepší, protože je dokonalé a dokonané. Kristus je tou věčnou „sijónskou" (ne „sínajskou") smlouvou!
Nová smlouva je kvalitativně nadřazená staré, protože její podstata není neživá, odsuzující a zabíjející litera, ale živý Kristus. Jak řekl Pavel:
B. Kniha Židům
Nosná myšlenka knihy Židům je, že starozákonná zaslíbení jsou naplněna v Kristu. V 1. kapitole čteme, že Kristovo postavení je vyšší než postavení andělů:
Také se dočteme, že Syn Boží, Ježíš Kristus, je Bůh:
Ve 2. kapitole se dovídáme, že Boží lid, to jsou jeho zaslíbení a vyvolení, bude přiveden skrze Krista do Boží slávy:
Dále se dočítáme, že ti, které Bůh uvádí do slávy, jsou totiž Abrahamovým potomstvem z Židů a pohanů:
Ve 3. kapitole nás pisatel dopisu Židům důrazně nabádá, abychom si hleděli Krista:
Prostředník Staré smlouvy, Mojžíš, byl věrný služebník v celém Božím domě, zatím co Kristus je věrný Syn nad celým Božím domem. Kdo je Božím domem a chrámem, je zřejmé - je to Abrahamovo potomstvo, zaslíbení Židé a pohané.
Mojžíš, prostředník Staré smlouvy, je pouze typem Ježíše Krista, jenž je ve všem nadřazený prostředník Nové smlouvy. Stavitel domu je přece vždy nadřazen všem svým stavebním nástrojům, jako byl např. Mojžíš. Ve 3. a 4. kapitole nám Duch Boží sděluje, že pravé sobotní odpočinutí máme v Kristu [Žd 4:9]. Odpočinek v něm je nad každé lidské pomyšlení.
C. Předobraz a typ nového kněžství
Přicházíme k jádru našeho zamyšlení. Kristus je věčný kněz podle Melchisedechova řádu:
Zde se pisatel knihy Židům v podstatě odvolává na 110. žalm:
Tady bylo to starozákonní zaslíbení. Pisatel knihy Židům ale ukazuje, jak toto zaslíbení bylo naplněno v Kristu:
Když Ježíš na kříži skonal, roztrhla se chrámová opona, za kterou mohl do nejsvětější svatyně jen nejvyšší kněz. V knězi Ježíši, podle řádu Melchisedechova, již pronikáme ne do dočasné, pozemské, chrámové svatyně, nýbrž do nebeské svatyně!
Odkud se vlastně Melchisedech vzal? Kdo je to? Je to taková prazvláštní biblická postava!? Málokdy se o něm káže nebo píše, protože náhle přichází odnikud, nakrátko se objeví, pak zmizí a nezanechává po sobě žádné stopy. Všechno, co o Melchisedechovi ze Starého zákona víme, je toto:
Kromě již výše citovaného 110. žalmu, v němž se Hospodin zapřisáhl, že Mesiáš, Ježíš Kristus, bude knězem podle Melchisedechova řádu, Starý zákon o tomto podivně zastřeném knězi Boha nejvyššího mlčí. Navzdory těmto pouhým dvěma starozákonním zmínkám o Melchisedechovi, pisatel knihy Židům odkazuje téměř polovinu své knihy na Melchisedechovo kněžství!
Melchisedech byl vyzdvižen i nad Abrahama, o kterém víme nesrovnatelně víc. Melchisedech totiž Abramovi požehnal. Vyšší přece žehná nižšímu. Abram potom dal Melchisedechovi desátek ze všeho, což je důkaz Abramovy podřízenosti Melchisedechovi.
Tak jako každá fotografie zaznamenala nějakou pravdivou realitu (skutečnost) v prostoru a čase, tak podobně každý starozákonní fyzický předobraz znamenal nějakou novozákonní duchovní realitu (skutečnost). Například, židovská pascha byla svým způsobem fyzická forma, druh, typ Kristova kříže, která jej sice zobrazovala, ale nepředpovídala. Samotný Kristův kříž, protějšek, antityp paschy, bylo vynoření starozákonního principu, druhu, způsobu téže základní myšlenky, téže zásady ve vyšší, totiž duchovně reálné formě. Nebo, starozákonní Izrael byl fyzický druh, typ, princip Božího lidu, stačilo se do něj jen fyzicky narodit. Naproti tomu novozákonní církev, Kristovo tělo, Boží chrám je antityp fyzického Izraele, protože již není zobrazujícím principem, ani typem, ani druhem Božího lidu, nýbrž je již konečným, reálným, skutečným duchovním lidem, do kterého se nevstupuje skrze fyzické Abrahamovy geny, ale skrze Boží „geny" narozením z Ducha svatého bez ohledu na fyzickou příslušnost. Pravými Abrahamovými potomky a Božími dětmi jsou všichni zaslíbení z Židů a nežidů [Ř 9:7-8]. Takovými příklady bychom mohli dlouho pokračovat...
Melchisedechovo kněžství v Gn 14: 18-20 sice neslibovalo přicházející Kristovo kněžství (jako Žalm 110:4), ale zobrazovalo jej druhově, způsobově, kvalitativně a typově. Kristovo kněžství podle Melchisedechova typu se zásadně liší od áronovského kněžství. Konečná, věčná, duchovní realita, antityp Melchisedechova kněžství je Kristovo kněžství. Je to opět vynoření starozákonního principu, druhu, způsobu nebo typu téže základní myšlenky, téže zásady, ale ve vyšší, slavnější formě.
Zásada Melchisedechova kněžství byla nadřazena zásadě Áronova kněžství, protože zásada Áronova kněžství vězela v poslušnosti zákonu:
D. Kdo je Melchisedech z Genesis 14:18-20?
Někdo je přesvědčen, že to byl anděl. Osobně jsem si dlouho myslel, že Melchisedech bylo jakési „předvtělení" samotného Krista. Dnes se přikláním k výkladu, že Melchisedech byl historickou osobností, jehož kněžství bylo druhem (typem) kněžství Ježíše Krista.
První vlastnost Boha, tedy i Krista je - že je. Jeho jméno je JSEM, proto je nositelem nepodmíněné existence (Ex 3:14). Melchisedech musel tedy způsobově (typově), ne tělesně, splňovat tuto věčnou Boží vlastnost:
Kdyby byl Melchisedech „předvtělením" Krista, tedy Kristem samotným, potom by v předešlém verši nemohlo být napsáno, že je „podoben Synu Božímu", ale muselo by být napsáno, že „je Syn Boží". K této problematice se vrátíme níže v bodě „E". Tomu, že Melchisedech nebyl samotný Kristus, nasvědčuje i text o 12 veršů níže, který říká, že je ustanoven jiný kněz (Kristus), jenž je druhově, typově podobný knězi Melchisedechovi:
Další starozákonní požadavek na kněžství bylo, že kněz musel být člověk, protože jenom člověk mohl zastupovat člověka - lid:
Rozhodně můžeme vyloučit možnost, že Melchisedech byl anděl, protože jenom člověk může zastupovat člověka před Bohem. Dnes věřím, že Melchisedech nemohl být ani „předvtělený" Kristus, protože jeho vtělení, narození z panny (inkarnace) se událo přibližně o 1600 let později:
Kristus nás může před Bohem zastupovat jako nejvyšší kněz, protože se stal člověkem. Stal se posledním Adamem [1K 15:45]. Tak jako zástupce rodiny musí pocházet z rodiny, tak jako vyslanec musí být občanem země, kterou reprezentuje, tak pouze člověk mohl zastupovat člověka (lid) v potrestání za hřích:
E. Srovnáváme dva muže nebo dvoje kněžství?
Vraťme se k následujícímu verši:
Na první pohled se zdá, že Melchisedech nemůže být člověk! Každý přirozený člověk má rodiče a jeho tělesná pouť jednou skončí. Jak může tedy člověk Melchisedech zůstat knězem navždy?
Uspokojivé řešení je pouze jedno. Pisatel knihy Židům nemůže srovnávat dva skutečné, historicky existující muže, Melchisedecha a Ježíše Krista, ale musí srovnávat dvoje kněžství, totiž kněžství Melchisedechovo a kněžství Kristovo. Bůh ve své prozřetelnosti stvořil a povolal člověka Melchisedecha do takového kněžství, které by zobrazovalo způsob, druh a typ kněžství Ježíše Krista. Dále, pisatel Židům zde zajisté nemůže srovnávat dva muže, protože verš (Žd 7:3) tvrdí „je bez otce, bez matky" a dobře víme, že Ježíš Kristus měl jak matku (pannu Marii), tak Otce (Ducha svatého). Ježíš měl také počátek, když se narodil v Betlémě, přestože verš (Žd 7:3) tvrdí „jeho dny nemají počátek".
Melchisedech musel mít jak tělesného otce, tak matku, nikde není napsáno, že se nenarodil. Jeho kněžství ale nebylo založeno na předcích, ani na otci ani na matce. Melchisedech byl podle (Žd 7:3) knězem „bez předků" totiž bez rodokmenu! V levitském kněžství byl ale rodokmen tou jedinou kvalifikací, jak se stát knězem. Starozákonní kněžství se nedalo ani koupit, ani jmenovat, ani zvolit, ani uchvátit. Starozákonní kněžství bylo založeno na rodokmenu, na levitských Áronových předcích. Starosmluvní kněžská kvalifikace závisela na tom, kdo byl tvůj otec, zda byl levita a přímým potomkem Árona. Řád Melchisedechova kněžství tedy vůbec nezapadal do řádu starozákonního kněžství. Rodokmeny byly ve starozákonním a starosmluvním věku klíčové. První kapitola první knihy Nového zákona začíná starozákonním záznamem o tom, kdo počal koho, až po Krista. Po Kristu rodokmeny ustávají a vůbec nezáleží na tom, kdo jsou naši pokrevní předci. Jediný platný „rodokmen" je, abychom se znovu narodili z Ducha Božího, abychom byli duchovními potomky Abrahama, abychom měli jeho víru.
To, že po Kristu rodokmen předků již nehraje žádnou roli, je pro Novou smlouvu naprosto nezbytné. Kdyby starozákonní rodokmeny platily dodnes, Ježíš by se nemohl kvalifikovat na kněze a etničtí Židé by dosud měli před Bohem zvláštní postavení na základě své fyzické genetiky. Ježíš byl totiž z Judova ne z Leviho kmene. I kdyby byl Ježíš přes Mariinu mateřskou větev levita, ani tak by se nekvalifikoval, protože jeho nebeský Otec jistě není přímý potomek Árona.
Nová smlouva, kterou ustavil Kristus, protože On je tou smlouvou, však zaručuje nesrovnatelně lepší „zastupitelství", tj. kněžství, než bylo to staré áronovské. V Kristu je vše nové. Ježíš Kristus je knězem podle řádu, druhu, způsobu, tj. typu Melchisedechova kněžství proto, že Melchisedech byl jmenován knězem přímo samotným Bohem, aniž by jej podmiňoval áronovský rodokmen nebo 20-letá délka kněžské služby od 30 do 50 let věku (Nu 4:3). Kněze Melchisedecha Bůh ustanovil proto, aby starozákonní židovští svatí poznali, že konečné, věčné kněžství nebude áronovského, nýbrž melchisedechovského typu (Ž 110:4), před kterým se skloní i Abraham a v něm i všichni jeho duchovní potomci, totiž církev!
Druh (typ) Melchisedechova kněžství Židům odhaloval, že přichází doba, kdy bude nastoleno věčné Kristovo kněžství (Ž 110:4), které bude založeno na stejných zásadách jako Melchisedechovo, judaismus skončí, a v Kristu a po Kristu nebude ani etnický ani duchovní rozdíl mezi Řekem a Židem!
F. Závěr
Ježíš Kristus se narodil pod Starou smlouvou, žil pod ní a zemřel pod její kletbou:
Chrámová opona se roztrhla a Jeho lid má v Kristu přístup k Bohu. Ne jednou za rok, ale bez ustání, vždyť jeho lid je chrám Boží. Jsme-li tedy v Kristu, vše je nové: naše postavení v Kristu, náš přístup k Bohu, naše jméno, máme novou oběť, nového kněze, zástupce, zprostředkovatele, máme nový zákon a to je Kristus, máme nové království, nové narození, novou smlouvu. Vše je nové, dokonalé a úplné.
- pst -
(inspirován J.G. Reisingerem)