Žalm 127,1

• Poutní píseň, Šalomounova. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.

V nadpise se vyskytuje jméno Šalomounovo. Toto jméno najdeme jen v Žalmu:

• Šalomounův. Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu, aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva. (Žalm 72,1-2)

V Žalmu 127 šlo zřejmě o stavbu jeruzalémského chrámu (verše 1-2) a o potomky Davidova rodu (verše 3-5), jak to předpověděl Bůh skrze Nátana ve 2. Samuelově 7,12:

• Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království.

V tomto kontextu musíme text Žalmu

• Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. (Žalm 127,1)

vykládat: nadarmo, zbytečně, marně. Obsahově podobná slova zaznívají v knize Kazatel:

• Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 1,3)

Nadarmo stavěli babylonskou věž. Vynaložili nemalé úsilí a prostředky, ale nakonec je Hospodin rozehnal po celé zemi, takže od stavby museli upustit.

Nadarmo, tedy zbytečně, můžeme vyslovovat i Boží jméno:

• Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo. (Ex 20,7)

V duchovním smyslu je stavbou Hospodinův vyvolený lid. Podle Nového zákona Bůh staví dům, který není vybudován z kamenů a cihel. Je to živý materiál, živý chrám, jehož úhelným kamenem je Kristus. Nestaví-li dům Bůh, je naše úsilí marné a zbytečné. Pracovat a sloužit jistě máme. Pán Ježíš říká:

• Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji. (Jan 5,17)

V 2. listu apoštola Pavla do Korintu čteme:

• Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. (2K 9,6).

Ale lopota a úsilí, které nevyjadřuje víru a důvěru v Boží pomoc, a které je spíše jen ustrašeným jednáním, je marné. Bez Boha nedokážeme vytvořit nic hodnotného a trvalého.

• …neboť beze mne nemůžete činit nic. (Jan 15,5)

říká Ježíš Kristus. Křesťanský život je založen na Božích činech, které se uskutečňují způsobem, které často nedokážeme pochopit.

Pamatujme si, že hlavní díl činnosti je v Božích rukou. Naše práce sice není marná, ale jen pokud je v Pán (1K 15,58). Naše práce má smysl, když jednáme na Boží pokyn. Pán Bůh se stará o to, co sami neuhlídáme. Aktivismus, horečná, nepokojná a nervózní činnost, není naším povoláním. Stálá dřina na maximum, s vypětím všech sil, to není Boží záměr pro náš život. Neměli bychom se nechat zatáhnout d o aktivit, o nichž nejsme přesvědčeni, že je to Boží vůle. Ne každý nápad, který nám prolétne hlavou, ne každý projekt a cíl, za kterým nekompromisně jdeme, je od Boha. Může se nám ledacos podařit, ale nakonec to bude bez Boha a jeho požehnání. Rozsévat musíme, ale starat se nemusíme. Hledejme, co Bůh od nás chce. Hledejme potvrzení, že jsme slyšeli správně, a spoléhejme se na pomoc Ducha svatého. Vždyť lidé nepřicházejí do Božího království tak, jak si to my přejeme, ale jak si přeje Bůh, a to často i bez našeho snažení:

• Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kde mě nehledali. (Iz. 65,1)

Žalm 127,2

• Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.

Původně se toto vstávání a vysedávání týkalo zbožných praktik. Šlo o pouhé náboženské konání. Takovým úsilím si někteří Izraelci chtěli zajistit náklonnost Pána Boha. Chtěli ho ovlivnit. Nebyli si nikdy úplně jisti, že je Bůh má rád. Chtěli si požehnání zasloužit. Proto byl celý jejich život naplněný aktivitou a oběťmi, přičemž nezakoušeli odpočinutí a neprožívali pokoj.

• …Bůh dopřává svému milému spánek. (Žalm 127.2)

Milý Hospodinův – toto jméno slyšíme ve 2. Samuelově 12,25. Když se Davidovi narodil syn Šalomoun, Bůh ohlásil skrze proroka Nátana, že ho mají pojmenovat Jedidjáš (to znamená Hospodinův miláček) kvůli Hospodinu. Tím milým je král Šalomoun.

Některé překlady bible uvádějí, že Pán Bůh dává svým milým dary a požehnání ve spánku, totiž během spánku, v průběhu spánku. Adamovi daroval ženu Evu během hlubokého spánku, kdy nemohl nic ovlivnit. Eva zde byla bez Adamova přičinění a úsilí. Bůh mu ji dal. Jákob dostal zaslíbení ve snu, když spal:

• Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil. (Gen, 28,15)

Se svou milostí přišel Bůh i k Šalomounovi:

• V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát." (1. Královská 3,5)

Svému milému, tomu, který je s Bohem spojen láskou, Pán Bůh dává všechno z milosti – spánek, odpočinek i jistotu. Nedůvěra v Boží lásku vede k úzkosti a úzkost nás okrádá o spánek. Křesťanství je o vztahu lásky. Když láska zmizí, život víry upadne.

Podobenství o zasetém semenu

• S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země, ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň. (Marek 4, 26-29)

Toto podobenství nás učí spoléhat se na sílu Ducha svatého. Povzbuzuje v nás víru v Pána Boha a v jeho moc. Vždyť Boží království roste i bez nás, bez našeho přičinění. Bůh koná své dílo, zatímco člověk spí.

Někteří věřící mají pocit, že bez jejich intenzivní účasti se úroda na poli nemůže objevit. Na co nemají vliv, to nemůže přinést ovoce. A proto jsou všude. Myslí si, že vědí, jak na to. Jsou napjatí a neznají, co je to odpočinek. Jsou unavení ve dne i v noci. Kdo by měl na to všechno, co se děje, dohlédnout? Co kdyby Pánu Bohu něco uniklo? Na koho jiného by se Bůh mohl spolehnout? Jsou přesvědčeni, že když to oni nezařídí, pak to nezařídí nikdo. A když už jsou se svými silami v koncích, tak to je nadobro konec… A buď jsou zoufalí, nebo v sobě hledají další rezervy, ale ony nejsou. A tak jsou přepracovaní, ale stejně je to málo platné. Nemusíme se bát. S námi Boží království nestojí a nepadá, to má pevné základy v Bohu, ne v člověku. I když spíme, Pán Bůh doplňuje k našemu dílu, na co nestačíme.

Marný rybolov

Po vzkříšení Pána Ježíše Petra napadlo jít chytat ryby. Ostatní učedníci se přidali. Ale celonoční rybolov nepřinesl kýžený výsledek. Učedníci se namáhali, ale byli v tom sami. Ježíše se neptali, ani ho nepozvali. Pracovali bez Něj, a proto to bylo marné. Za svítání se jim ukázal Pán Ježíš a zeptal se, zda nemají něco k jídlu. Neměli nic. Před lidmi by se dokázali pochlubit svou aktivitou: celou noc jsme dřeli, obětovali jsme se, snažili jsme se… Jenže před Ježíšem nemohli zatajit marnost své práce. Měli prázdné ruce. Neměli nic. Neměli co dát. Až když spustili síť na Ježíšův pokyn, bylo ryb dost. (Jan 21, 6)

Druhá část žalmu hovoří o dětech, potomstvu, jako o opravdovém dědictví:

Žalm 127,3:

• Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna.

Tradiční představa Izraelců byla, že dědictvím je zaslíbená země, půda, parcela, pozemek, nemovitost, místo, které je moje (které je, řečeno dnešní mluvou, zapsáno v katastru nemovitostí). Písmo však říká, že pravým dědictvím je něco jiného – dědictvím jsou děti, další pokolení, lidé, dědictvím je něco živého, ne to hmotné. Kdyby tím dědictvím měla být jen půda, co by mohli říkat lidé, kteří o všechno přišli, když vše ztratili? Vyhnanci, bezzemci, zajatci v babylonském zajetí? Co by koneckonců měl říct Abraham? Když vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu a pak ho Bůh vyzval, aby se odtamtud přestěhoval do Palestiny,

• ale nedal mu z ní do vlastnictví ani píď! (Sk 7,5)

Dostal ovšem zaslíbení velkého potomstva.

Zachování požehnání nezávisí na území, na majetku, ale na synech, na dalším pokolení. A to je Boží dar.

Žalm 127,4:

• Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí.

Žalm 127,5:

• Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně jednat s nepřáteli.

Naše duchovní užitečnost, ovoce, je výsledkem našeho vztahu s Kristem. Tím se stáváme duchovními rodiči. Náš vztah s Ježíšem přináší duchovní úrodu, „rodí děti", přináší požehnanou službu. Toužíme po tom, aby se duchovní děti rodily do Božího království, abychom měli duchovní syny a dcery. Tato práce může být namáhavá a únavná. Může být doprovázena těžkými zápasy. Sloužit a konat duchovní práci, to je často spojeno se sebezapřením a obětováním času. Jistě známe výzvu:

• V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. ( Ga 6,9)

Ale na druhé straně je v tom lehkost, je v tom Bůh, který nás posiluje. Je to život pod milostí, nikoliv pod zákonem. Jde o očekávání velkého Božího daru, nejen spoléhání na vlastní úsilí.

– Daniel Heczko, CB Dejvice –